Polibek

Polibek seznamovací
Když se dva lidi seznámí, třeba se i políbí na tvář, není v tom setkání rtů a pokožky toho druhého vlastně skoro nic, já osobně to moc často nedělám a vždy to udělám nějak blbě, nikdy vlastně nevím jestli se při tomto aktu má dát pusa jedna, nebo dvě, nebo kolik, takže čekám na signály a ten moment mi přijde vždycky hrozně krkolomný a nechápu, že při tom všichni ostatní vypadají tak přirozeně a nenuceně, elegantně.
Každopádně se z toho polibku člověku v hlavě neodehrává vlastně nic zajímavého.
Polibek narozeninový
Pak je třeba polibek při narozeninách, loučení a pod. A to bývá většinou od někoho z rodiny nebo někoho blízkého a tam to už je rty na rty někdy a už by v tom mělo být něco víc, ale není, tedy nevím jak to mají ostatní, mohu mluvit jen sám za sebe. Abych to upřesnil, ne, že vůbec nic v tom není, prostě je to takový ten okamžik, cítíte nějaký pocit, vlhký/suchý/ , měkký/tvrdý, voňavý/nevoňavý a hřejivý pocit na duši. No uzavřel bych tuto kategorii tím, že máte v hlavě nějakou vzpomínku, kraťoučkou, důležitou, ale snadno zapomenutelnou.
A zvláštní kategorie,
babičkovský polibek
já měl babičku hrozně rád, ale tohleto bych radši vždycky přeskočil.
A pak je tu milenecký polibek, to jsou dva lidi, kteří se cítí být si bližší, potřebují se asi do sebe vsáknout, spojit se, vtisknout se jeden do druhého, předat si nějakou energii. Prostě po sobě touží, se vším všudy, jen se buď nehodí zrovna tady a teď všechno dělat, nebo ti dva ještě neví, jestli vůbec chtějí dělat všechno, prostě se do sebe nadchli myšlenkama, zahleděli pohledama, přitáhli se přitažlivostí a potřebují si to sdělit ústy beze slov. A to je poslední kategorie. A tahle kategorie má ještě dvě podkategorie.
Líbačka a nadpozemský polibek.
Je zvláštní, jak reaguje mozek na dně stejné věci. Pokud se oprostíte od vnějších vlivů, kontextů a prostě všeho a postavíte sebe a toho, nebo tu druhého/druhou proti sobě a líbáte se, děláte úplně stejné věci, ale vnímáte je úplně jinak.
Pokud ta osoba naproti je prostě osoba se kterou jste tak nějak na stejné vlně a nevím,jestli je ta vlna dána stejnou nadržeností, nebo je to tím, že spolu tak nějak ladíte všeobecně, tak už jen přiblížení rtů je takové, že cítíte, jak cukne Země, protože se přestala točit, svět okolo prostě najednou není. Zatímco když se přiblížíte rty s někým, kdo je vám třeba sympatický, nebo si prostě chcete zamrdat, nebo nevím, to si dosaďte sami, tak se přiblížíte a přemýšlíte co dál a jestli vám chutná a jak a někdo třeba i koukne na čas, nebo si přemýšlí nad něčím úplně jiným. V tom prvním případě máte absolutní reset, zřejmě i to srdce vám strašně buší, ale to v tu chvíli vůbec nevíte, to si uvědomíte možná až posléze. Tělo, hlava, jazyk,ruce, nohy, celý tělo jede na jakéhosi autopilota, kterého nikdo nezapnul, zřejmě to trvá pár vteřin, ale ten okamžik je v hlavě zaznamenán jako celá věčnost a jede dokola jako smyčka a nejde uchopit začátek ani konec.
Přitom je to jen přiblížení rtů, jazyka. Nenapadá mě asi jiná činnost, která by byla vnímána tak rozdílně i když je vlastně technický dělaná úplně stejně. Samozřejmě vyjma sexu jako takového, to je pak samozřejmě pokračování toho polibku, tedy pokud se nestane to, že to ten jeden vnímá tím nadpozemským způsobem a ten druhý, jen jako ověřovací zkoušku kompatibility.
Myslíte, že to vůbec jde, aby ten polibek ti dva vnímali zcela rozdílně? Já myslím že ne.
PS. A už nemyslete na ten babičkovskej 😉