Nadvláda neovládání sama sebe

Řekl mi, že dneska moje slova nemají žádnou váhu. Nezvýšil hlas. Nemusel. Stačilo to říct tak klidně, až mě zamrazilo. Pak mi položil ruku přes ústa, pevně, samozřejmě, jako by to bylo to nejpřirozenější gesto na světě. Abych pochopila, že další vysvětlování je zbytečné.Ten pohled, kterým si mě měřil od hlavy k patě, nebyl zvědavý ani dychtivý.Byl chladný. Hodnotící. Plný vlastnictví.Jako bych už dávno patřila někam, kam jsem si jen namlouvala, že ne. Motala se mi z něj hlava, ale neodvrátila jsem zrak. Nedokázala jsem to.Stála jsem tam, neschopná pohybu, a v těle se mi rozlévalo zvláštní napětí. Nečekala jsem na vysvětlení. Čekala jsem na povel. A v tom tichu, které mezi námi viselo těžké a neúprosné, jsem si poprvé naplno přiznala, jak moc po jeho nadvládě toužím.Jeho dech se mi dotkl ucha. Byl blízko.Příliš blízko na to, aby to byla náhoda.Nedráždi mě, zamumlal tiše, skoro pobaveně.A já se jen pousmála. Protože jsem věděla, že už dávno dráždím. Možná právě tím, že mlčím.Chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. Rychle. Tvrdě.Tak blízko, že jsem cítila každé napětí v jeho těle, každý sval připravený rozhodnout za mě.Zkus mi utéct,vyzval mě klidně, skoro lhostejně. Ale jeho stisk mluvil jasněji než slova. Nikam nepůjdu.Nikam mě nepustí.Byla jsem uvězněná mezi jeho hrudí a zdí, lapená v jeho vůni, v jeho síle, v tom prostoru, který mi nenechal žádnou možnost volby. A přesto jsem se nevzepřela. Ne proto, že bych nemohla. Ale proto, že jsem nechtěla.A nejhorší na tom bylo, že jsem se v té pasti cítila konečně v bezpečí.Chtěla jsem něco namítnout.Aspoň naznačit odpor. Ale jeho ruka na mém krku mě umlčela dřív, než se myšlenka stihla změnit ve slovo. Nebylo to varování. Byl to rozkaz.K naprostému tichu. K odevzdání.Přitáhl si mě blíž, dokud jsem necítila tlukot jeho srdce. Silný.Klidný.Neochvějný. A v té chvíli mi došlo, že moje vůle už mi nepatří. Že jsem ji možná ani nikdy opravdu neměla.On byl ten, kdo držel všechny karty. Věděl to. Já to věděla taky.A místo strachu jsem cítila něco mnohem nebezpečnějšího.Podivné uspokojení.Jeho dech byl znovu u mého ucha.
Nedráždi mě,zopakoval.A já se jen pousmála.