Hodnota muže živitele

Chtěla bych se teď zastat některých mužů. Muž, který dokáže uživit rodinu, je frajer s velkým F. Zcela úpřimně. V dnešní době to není nic snadného. Vyžaduje to spoustu zodpovědnosti, disciplíny, určité intuice, znalosti, zkušenosti, odvahu. Muž, který dokáže prorazit a urvat “kořist” takovou, že žena nemusí pracovat, aby přežili, je to nejcennější, co může žena chtít a mít, protože ji to dává prostor být ženou naplno.

Vědomá žena nepotřebuje, aby byl muž její kamarádka. Nepotřebuje, aby za ni vymýšlel její náplň života. Od toho on není. Muž je především živitel. To je jeho hlavní role a pokud ji zvládá tak, že je jeho žena a rodina v bezpečí, pak má splněno to hlavní a vše ostatní je bonus navíc. Takový muž si zaslouží od ženy vše.

Hodně mužů si stěžuje, že své ženy a rodiny zajistili, ale od ženy nedostaly ani základní pozornost zpět. Odříkají sex, chovaji se protivně, bývají nepřítomné. Z toho mám pocit, že tyto ženy většinou vždy těžily ze svých privilegií. V dětství byly často princezny svých otců, vše důležité jim padalo do klína jako samozřejmost a protože nikdy nepoznaly existenční hrozbu a tlak na přežití, ve kterém by byly samy, tak nedokážou docenit energii muže, který pak v dospělosti tohle nese na svých bedrech tak, aby ona nemusela.

Tento text píšu čistě ze své pozice a přes můj vlastní filtr vnímání. Jistě se děje i to, že někteří muži živitelé se k ženě chovají pohrdavě a celé tohle není černobílé. Je třeba chápat zásadní věc: rovnost není stejnost. Rovnost má být rovnaká ve smyslu vložené energie do společné věci, což je v tomto případě vztah nebo rodina, ale ne stejným způsobem, že má každý dělat vše. Věci se mají rozdělit dle toho, komu je co bližší.

Mé názory jsou jistě do velké míry zbarvené tím, že jsem v itřně čistě archetypální žena. Toužím být ta pečující, domov a vztahy vytvářející, podporující žena, zcela oddaná a loajální svému muži. Volný čas trávit staráním se o svůj zevnějšek, cvičit a naplňovat muzikantský potenciál. Je pro mě zcela přirozené být měkká, ženská a usměvavá. Bohužel jsem se ale ocitla v pravém opaku, který mě dusí ve všem co je mi přirozené tím, že u mě neexistuje žádná ochranná ruka, mužská energie, díky které bych nemusela řešit holou existenci a přežití. Na všech úrovních pociťuju, jak mě to ničí a vysává. Jak mi to blokuje žít v harmonii se sebou a okolním světem. Být v takové absolutní dishamonii mezi vnitřní potřebou a vnějšími požadavky je čisté peklo. Místo radostné a usměvavé ženy, která o vše kolem sebe pečuje tím, co je ji přirozené a vrozené je věčně vystresovaná bytost, často protivná, smutná nebo zcela nepřítomná a je to špatně nejen pro ni, ale i pro okolí, které tak od ní nedostává co by mohlo.

Život v disharmonii je peklo a mnoho lidí ho neokusilo, protože vše bylo vždy samozřejmé. U mě ne s tímto bych ráda nabídla ženám, které tohle čtete, abyste si povšimly toho, co vám bylo dáno, před čím vás to ochránilo a byly za to vděčné.