Profil jako návod k pračce

Už jsem nad tím přemýšlela víckrát. A myslím, že v tom nejsem sama. Tady se pořád dokola řeší, že lidi nečtou profily. Nečtou informace. Nečtou vůbec nic, co má víc než dvě věty. A popravdě, možná ani ty dvě věty ne.

Občas mi přijde zpráva, kde se mě dotyčný ptá na můj věk, jestli mám přítele nebo co tady vlastně hledám. Upřímně, tyto osoby můžou být rády, že zrovna nestojí v mojí blízkosti. Umím totiž smrtící pohled. :)

A někdy si u těchhle otázek říkám, jestli ten text v profilu není spíš jen výplň. Aby to hezky vypadalo jako celek. Něco jako návod k pračce. Všichni ví, že existuje, ale čte ho málokdo. A když už, tak až když něco nefunguje. V tomhle případě to znamená, že návod se čte až ve chvíli, kdy dotyčného upozorním, že odpověď má přímo před sebou.

Možná je to lenost. Možná krev proudí jinam než do hlavy. Možná jen víra v to, že otázka je rychlejší než čtení. Prostě se zeptám, ona odpoví. A když ne, jedeme dál. Další profil, další otázka, další pokus. A za měsíc to zopakuju znovu. Ono to jednou vyjde. :)

Zkusila jsem si představit, co se děje na druhé straně. Otevřou se fotky, projede se galerie a mozek zahlásí: Tak jo, to stačí, jdeme psát. Čtení je přece navíc. Zdržuje. A kdo má dneska čas číst, že jo? :)

Jenže tady je malý háček. Já nemám čas pořád odpovídat na to samé. Dřív jsem se snažila reagovat všem. Teď reaguju hlavně v tu chvíli, když mám chuť. Zjistila jsem totiž, že jinak přicházím o fajn konverzace. A to jen proto, že ztrácím čas s lidmi, kteří si ani nedají práci si o mně něco přečíst. A to nechci.

Myslím si ale, že je to celkově problém dnešní doby. Bacha, tuhle dobu miluju. Nekritizuju. Jen konstatuju. Všechno je rychlé. Krátká videa, rychlé reakce, rychlá rozhodnutí. A já, stará škola. Ráda čtu. Ráda píšu. No jo. Ten věk už je asi znát. :))

Pro mě je člověk, který si o mně něco přečte dřív, než mi napíše, tak trochu jednorožec amatérů. A jak to máte vy? Čtete popisky? Věřím, že tady na blogu nás bude takových víc. :)