Nejspíš už ne

Svět se mění a my s ním. Zdál se mi sen a teď o něm přemýšlím. Dříve to pro mě nebyl problém, ale dnešní svět je trochu jiný, a ani já bych už nenašel vhodný objekt zájmu.


Snil jsem o tom, že jsem oslovil jakousi krásku, a zeptal jsem se jí, jestli si nechce se mnou zašukat. Vrátila se mi vzpomínka na první pokušení říci tu drsnou větu. Ano párkrát jsem zkusil na zábavě obligátní "Nechceš se se mnou projít ven?", ale to mi později připadalo divné a některé holky se pak kroutily, zřejmě proto, že očekávaly vážně jen noční procházku na čerstvém vzduchu, daleko od hluku vesnické kapely.

Pamatuji si ten adrenalin u toho prvního zeptání. Zkusil jsem to říci holce u tance, kdy se mi zdálo, že byla ráda, že jsem si s ní chtěl zatančit a konverzace mezi námi hezky proudila. Měl jsem tehdy knedlík v krku, a péro mi stálo už jen při tom pomyšlení, že bude souhlasit. První pokus nevyšel. Ale jen do té doby, než jsem ji znovu potkal. Usmál jsem se na ni mile a nehlasně řekl jen pohybujíce rty "promiň", když jsem ji míjel, ona pak za mnou později přišla, a už si ani nepamatuji jak se to semlelo, jen vím, že jsem ji pak za chvilku povalil do trávy.

První výhra mi dodala odvahu, a já jsem to sem tam na nějakou vyzkoušel. Většinou to byl takový rychlý impuls, záblesk z nebe. Dlouho jsem nepřemýšlel, protože bych do toho se svou váhavostí asi vůbec nešel. Ale je to jako se vstupem do rybníku v létě. Když tam člověk hupne najednou, ani mu to nepřijde.

Vlastně jsem byl překvapený, kolik holek tehdy řeklo ano. Samozřejmě taky i ne, ale bral jsem to tak, že jsem měl čistou hlavu a mohl jsem se jít opít s kamarády s pocitem, že jsem pro to dnes udělal už všechno.

Ano je to vskutku humorné, když se na sebe podívám zpět. Humorné, ale hlodá mi červík, jaké by to bylo opět to někomu říci.