Experiment s Adélou

Když jsem psal ten inzerát, myslel jsem si, že to je jen vtip. „Historicky první domácí studie o vlivu velkých prsou na atopický ekzém.“ Smál jsem se tomu sám. A pak mi přišla zpráva.
„Jsem Adéla. Přijdu zítra v 19:00. Připrav si pravidla studie.“
Když otevřela dveře, ztuhl jsem v vozíku.
Její pohled byl čistá provokace. Stála tam v té světle růžové mikině, kterou si pomalu stahovala z ramene, jako by ji právě svlékala jen pro mě. Kapuce jí rámovala obličej, ale to, co opravdu přitahovalo pozornost, byl hluboký výstřih, který odhaloval plná, svůdně zvednutá prsa. Kůže mezi nimi byla teplá, lehce lesklá, jako by ji právě někdo políbil.
Tmavé vlasy s růžovými pramínky jí padaly do očí, zatímco ona si mě prohlížela přes husté řasy. Ty oči – černé křídlo eyelineru, které končilo ostrým špičkou, dávalo jejímu pohledu něco dravého, téměř nebezpečného. Nad obočím jí svítily dva malé stříbrné piercingy, pod spodním rtem další, který přitahoval pohled k jejím plným, lehce pootevřeným rtům.
Na krku měla velké, elegantně zakroucené tetování, které se táhlo přes klíční kosti a mizelo někam dolů do úžlabiny mezi prsy. Když se pohnula, řetízek s malým motýlkem se jemně zachvěl na její kůži.
Rukou si přidržovala látku u krku, ale prsty s dlouhými růžovými nehty prozrazovaly, že by ji klidně mohla pustit. Na hřbetu ruky a prstech měla drobné tetování – křížky, čáry, tajemné symboly. Každý pohyb jejích prstů vypadal, jako by sliboval něco zakázaného.
Celá byla jako stvořená pro hřích – růžová mikina na tak drsné, piercingy poseté tělo. Sladká barva proti temnému makeupu, nevinnost proti touze. A ten pohled… ten pohled říkal, že ví přesně, co s tebou udělá, jakmile se přiblížíš blíž.
„Tak co, vědče,“ řekla hlubokým, lehce chraplavým hlasem. „Začínáme tu tvoji studii, nebo se budeš jen dívat?“
První večer byl „oficiálně“ jen pozorování. Sedla si mi na klín, pomalu si stáhla mikinu až k pasu a nechala mi ty své velké, těžké prsa úplně volné. Byly ještě krásnější, než sliboval výstřih – plné, přirozeně zvednuté, s bradavkami, které se okamžitě ztvrdly, když jsem na ně dýchal. Přitiskla mi je na obličej a já jsem je cítil všude – teplé, měkké, těžké. Voněly po ní a po sladkém tělovém mléku.
Každý den byla odvážnější. Druhý den už klečela přede mnou nahá od pasu nahoru, prsa mi mačkala kolem ptáka a pomalu jimi jezdila nahoru a dolů, zatímco se mi dívala přímo do očí tím svým dravým pohledem. Piercing pod rtem se jí leskl, když si olizovala rty.
Desátý den už ležela na posteli nade mnou. Nechala mi ty obrovské prsa přejíždět po celém těle – přes krk, přes hrudník, přes břicho, až dolů. Pak se nade mě posadila, vtlačila si je kolem mého tvrdého ptáka a začala se pohybovat. Mačkal jsem je oběma rukama, cítil jejich váhu, jejich teplo, jak se mi přelévaly mezi prsty. Když dosáhla vrcholu, zasténala, celá se zatřásla a prsa se jí divoce chvěla těsně u mého obličeje. Vtiskl jsem do nich obličej a dýchal ji, dokud se neuklidnila.
Čtrnáctý den večer už ekzém skoro neexistoval. Kůže byla klidná. Ale já jsem byl závislý na Adéle. Na jejích prsech. Na tom, jak mi je dávala – drze, svůdně, s tím provokativním úsměvem.
Když se ráno loučila, naklonila se, přitiskla mi ty své nádherné, velké, teplé hroudy přímo na obličej a zašeptala:
„Když se ti to vrátí… zavolej. Studie může pokračovat. Třeba už bez těch vědeckých keců.“
Pak se usmála, mrkla a odešla v té své růžové mikině, která teď už věděla přesně, co dokáže.