Pohádky

S tímto slovem si v posledních dnech hraji ve své hlavě asi nejčastěji. Znovu a znovu jsem ho zkoušel vypilovat a vybrousit do nádherného briliantu, abych ho stejně tak často odvrhl. Přišlo mi plytké, stejně jako fráze, které vám ženám vyprávíme, aby jsme se vám dostali do kalhotek. Věty, slova. Slova jsou jen kamínky mozaiky. A já chtěl zhmotnit tu nejkrásnější a nejdokonalejší.

Pohádky.

Všichni jsme na nich vyrostli. Na příbězích, kde dobro vždycky zvítězí, drak lehne popelem a polibek z pravé lásky probudí i tu nejzamrzlejší duši. Jenže čím jsme starší, tím víc zjišťujeme, že ty nejlepší pohádky se nevyprávějí dětem před spaním.

Vyprávějí se šeptem, těsně u ucha, když se dech zrychluje a okolní svět přestává existovat.

Pamatujete si na Šípkovou Růženku? Ta představa nekonečnéjo spánku v zajetí trní...

Dnes už víme, že to nejkrásnější probuzení nepřichází jen otevřením očí. Je to ten moment, kdy něčí ruka poprvé sjede tam, kde končí látka šatů a začíná horká kůže. To není jen polibek, to je kapitulace. Trny opadají, ale ne proto, že by zmizely, ale protože v tu chvíli chceme být zranitelní.

Hry na vlka a Karkulku.

A co teprve ty „nebezpečné“ lesy? Jako malí jsme se báli vlka. Jako dospělí? Jako dospělí občas sami chceme být tou kořistí, kterou si někdo vyhlédne v davu. Je to ta hra na schovávanou, kde doufáte, že vás ten druhý najde dřív, než napočítáte do deseti.

Když se střevíček (konečně) vyzuje.

Popelka měla svůj střevíček, ale ruku na srdce – ta pravá magie nezačíná tím, že vám ho někdo obuje. Začíná ve chvíli, kdy ho pod stolem v restauraci nenápadně skopnete z nohy. Ta hra s bosým chodidlem, která pod ubrusem hledá partnerovo koleno, zatímco se nahoře vede naprosto „slušná“ konverzace o počasí... to je ta nejlepší pohádková stavebnice.

A opět ty slova. Kamínky. Drahé kameny. Dvojsmysly. Jsou jak cihly, ze kterých stavíme. Né dům, nebo zeď, ale příběhy plné napětí.

Představivost. Je to to nejsilnější afrodisiakum, které nám pohádky zanechaly.

Víra v neuvěřitelné: Protože i v dospělosti chceme zažít něco, co popírá zákony fyziky i logiky.

Víra v sebe sama. Kde jsou ty časy, kdy pro získání princezny stačilo splnit tři úkoly a člověk k ní dostal navíc i půl zámku.

Takže zapomeňte na draky a meče. Ty největší bitvy se dnes svádějí v představách a ty nejkrásnější konce se odehrávají v noci, kdy se z pohádkových hrdinů stanou prostě jen dva lidé, kteří se do sebe vpili jako inkoust do papíru.

Zažívám ty příběhy už několik tisíc let. Proplouvám staletími, měním masky i kulisy, ale ta podstata zůstává stejná, syrová, tepající a tak opravdová, až se zdá neuvěřitelnou. Možná nejsem jen vypravěčem, ale samotným prachem, ze kterého se ty pohádky rodí. A i po těch miléniích mě stále dokáže překvapit ten jediný, prchavý okamžik, kdy se slova změní v dotek a věčnost se smrskne do jediného společného výdechu.

Lidé sněte...

A hlavně ten světový mír ✌🏻