Večer

Byl to další z těch večerů, kdy byt konečně utichl. Dítě spalo, nádobí bylo uklizené a ona si poprvé za celý den dovolila zastavit. Opřela se o kuchyňskou linku, v ruce skleničku vína, a na chvíli jen zavřela oči.
Sama.
Ale ne prázdná.
V poslední době v ní rostl zvláštní neklid. Tichý, nenápadný… ale o to silnější. Objevoval se v těch nejobyčejnějších chvílích. Ve sprše. Při pohledu do zrcadla. Při pomalém doteku vlastní kůže.
Přejela si prsty po krku dolů… a na chvíli se zastavila.
Usmála se.
„Asi mi něco chybí…“
Ne, věděla přesně co.
Ten pohled. To napětí mezi dvěma lidmi, kdy stačí pár slov… nebo jen ticho. Ten moment, kdy víš, že by se mohlo stát něco víc.
Otevřela notebook. Chvíli jen koukala na obrazovku… a pak klikla.
Profil měla jednoduchý. Upřímný. Žádné přetvářky. Jen žena, která už nechce jen čekat.
Zprávy začaly chodit rychle.
Ale pak přišla jedna jiná.
Krátká. Klidná. Přesná.
„Máš v sobě něco, co stojí za to objevit.“
Zarazila se.
Znovu si tu větu přečetla.
A pomalu se usmála.
Prsty jí lehce sklouzly na klávesnici, když začala psát odpověď.
Ten večer už nebyl tak tichý.