Povídání o sobě

Původně toto povídání bylo v sekci povídky, ale našli se čtenáři, co měli problém, že to není povídka, tak jsem jí dala sem do blogu.

Když se dnes ohlédnu zpátky, připadá mi neuvěřitelné, jak dlouhá ta cesta vlastně byla. Když jsem 1. srpna 2025 začínala, neměla jsem jistotu vůbec ničeho. Jen jednu jedinou věc. Touhu. Touhu po hormonální léčbě. Touhu konečně udělat krok, o kterém jsem přemýšlela dlouhé roky. Jenže mezi snem a skutečností byla dlouhá cesta. Pamatuji si všechny ty dny, kdy jsem přemýšlela, jestli to má smysl. Jestli dávky, které užívám, nejsou moc malé. Jestli nejsou moc velké. Jestli bych neměla něco přidat nebo ubrat. Jestli se vůbec něco děje. Pískavice. Pupalka. Saw Palmetto. Drmek. Dnes se tomu skoro usmívám. Ne proto, že by to bylo zbytečné. Naopak. V té době to byly možnosti, které jsem měla. Dělala jsem to nejlepší, co jsem uměla. A hlavně jsem se učila poslouchat svoje tělo. Postupně jsem začala vnímat bradavky. Potom celý hrudník. Objevovaly se zvláštní chvíle, kdy jsem cítila plnost, citlivost nebo svědění. Někdy jsem měla pocit, že se něco děje. Jindy jsem si připadala jako blázen, který si všechno namlouvá. Ale jedna věc se měnila jistě. Začala jsem sama sebe vnímat jinak. Nejdřív opatrně. Pak stále jistěji. Pamatuji si okamžik, kdy jsem si uvědomila, že už nepřemýšlím o svém hrudníku jako o hrudníku. Začala jsem ho vnímat jako prsa. Ne proto, že by se přes noc změnil. Ale protože jsem se změnila já. Potom přišla vyšetření. Interna. Krevní testy. Endokrinologie. Čekání na výsledky. A s nimi i strach, který jsem si dlouho nechtěla přiznat. Co když to nevyjde? Co když najdou problém? Co když se celá cesta zastaví? Teprve když přišly výsledky a všechno bylo v pořádku, uvědomila jsem si, jak velké napětí ve mně celé měsíce bylo. A pak přišel den, na který nikdy nezapomenu. 29. květen 2026. Jela jsem vlakem do Prahy. Měla jsem respekt. Ne strach. Respekt. Protože jsem věděla, že ten den může změnit zbytek mého života. A změnil. Odjížděla jsem domů s Estrofemem a Proverou. První dávku jsem si vzala ještě ten den. Pamatuji si, jak jsem večer seděla a najednou si uvědomila, že už nemusím nic řešit. Nemusím přemýšlet, jestli HRT dostanu. Nemusím přemýšlet, kdy začne. Ona už začala. Poprvé po mnoha měsících jsem necítila netrpělivost. Jen štěstí. Obrovské, čisté, klidné štěstí. Nechtěla jsem nic urychlovat. Nechtěla jsem vědět, kdy přijdou změny. Bylo mi to jedno. Protože jsem věděla, že přijdou. A právě tehdy jsem pochopila jednu důležitou věc. Mým cílem nikdy nebylo stát se přes noc dokonalou ženou. Mým cílem bylo dostat se na HRT. A toho dne jsem svého cíle dosáhla. Od té chvíle už nikam nespěchám. Každé ráno si vezmu své léky. Poslouchám své tělo. Vnímám své prsa. A těším se na všechno, co přijde. Na změny příjemné i nepříjemné. Na překvapení. Na obyčejné dny. Protože poprvé v životě nejsem na cestě k vysněnému životu. Já ho už žiji. 💛😘