Nejsem náhodou prostě idiot?

Poslední dobou nad sebou vedu poměrně zvláštní soudní řízení. Žalobce i obžalovaný jsem já sám a hlavní otázka zní překvapivě jednoduše. Nejsem náhodou prostě idiot?

Neberte to jako lacinou sebeironii. Myslím to vážně. Člověk totiž po padesátce přestane hledat viníky všude kolem sebe a začne být podezřelý sám sobě. Najednou už není tak jednoduché říkat, že za všechno mohou okolnosti, špatné načasování nebo lidé, které potkal. Po určitém počtu životních kotrmelců je skoro povinností položit si nepříjemnou otázku: Kolikrát může člověk udělat podobnou chybu, než přestane mluvit o smůle a začne mluvit o sobě?

Musím uznat, že můj životopis by nebyl špatným studijním materiálem. Kdyby někdo pořádal seminář s názvem Jak začít znovu, pravděpodobně bych mohl dělat lektora. Ne proto, že bych objevil recept na nový začátek. Spíš proto, že jsem jich absolvoval víc, než bych komukoliv přál. Kdyby se nový život sbíral do věrnostní kartičky, už bych měl dávno nárok na jeden zdarma.

Je zvláštní, jak nás okolí učí chápat zkušenost. Když se jednou spálíš, máš být opatrnější. Když tě někdo zradí, máš si dávat větší pozor. Když o něco přijdeš, příště už to nesmíš dopustit. Všechno to zní rozumně. Dokonce bych řekl, že učebnicově správně.

Jenže život se kupodivu učebnicemi moc neřídí.

Začínám mít totiž podezření, že jsem nikdy neopakoval stejnou chybu. Pokaždé jsem věřil jinému člověku, v jiné době, za jiných okolností. Jediné, co se opakovalo, byla moje ochota věřit, že tentokrát to bude fungovat. A právě tady začínám tápat.

Je to opravdu hloupost?

Nebo je hloupost něco úplně jiného?

Mám kolem sebe lidi, kteří po jednom nepovedeném vztahu přestali věřit vztahům. Po jednom podvodu přestali věřit lidem. Po jedné ztrátě přestali riskovat úplně všechno. Na první pohled vypadají mnohem moudřeji než já. Jsou opatrní. Přemýšlejí. Nepodepisují nic bez právníka, nepouštějí si nikoho příliš blízko a jejich srdce připomíná bankovní trezor. Bezpečný. Bytelný. Dokonale zabezpečený.

Jenže občas přemýšlím, jestli se při té rekonstrukci náhodou nezamkli uvnitř i oni sami.

Poslední dobou mě dokonce napadlo, že bych mohl pořádat školení. Jmenovalo by se Jak přijít o všechno ve třech snadných krocích. První část by byla o důvěře. Druhá o lásce. Třetí by tvořilo praktické cvičení z podepisování dokumentů, které vám někdo s úsměvem položí před nos. Účastníci by si odnesli spoustu zkušeností. Jen se trochu obávám, že by na závěr zjistili totéž co já – že zkušenosti jsou sice k nezaplacení, ale některé jsou tak zatraceně drahé, že by je člověk raději vůbec nekupoval.

A přesto…

To je na tom to nejpodivnější.

Přesto mě pořád dokáže potěšit jedna zpráva. Pořád se umím na někoho těšit. Pořád mě dokáže zaujmout chytrá žena, která umí napsat víc než tři věty bez jediné pravopisné chyby. Pořád si umím představit, že někde existuje člověk, vedle kterého nebude potřeba nic dokazovat.

A právě to mě děsí nejvíc.

Ne možnost, že bych znovu přišel o peníze.

Ne možnost, že bych se znovu spletl.

Ale to, že navzdory všemu pořád věřím, že by to jednou mohlo dopadnout jinak.

Možná jsem tedy opravdu nepoučitelný.

Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si nejsem jistý, jestli je větší známkou inteligence naučit se už nikdy nikomu nevěřit, nebo si i po všech těch ranách uchovat schopnost věřit znovu.

Na tenhle server chodí lidé z nejrůznějších důvodů. Někteří je otevřeně přiznávají, jiné si nechávají pro sebe. A možná je to tak správně. Nemám právo domýšlet si jejich příběhy, stejně jako bych byl rád, kdyby si oni nedomýšleli ten můj. Ale jednu věc si přesto občas říkám.

Možná nejsme tak rozdílní, jak se na první pohled zdá.

Možná každý z nás hledá něco trochu jiného.

A možná všichni jen doufáme, že tentokrát to bude jiné.

Pokud je tohle nepoučitelnost, pak se přiznávám.

Ještě jsem se nepoučil.

A zvláštní je, že navzdory všemu vlastně ani nevím, jestli bych o takové poučení vůbec stál.