Buď mou Vílou

Stále se mi zdá stejný den. Je tak živý a opakující se, že už ani nevím, kdy spím a kdy bdím. Jsi mé prokletí, nebo požehnáním? Když spím, jsi snem a když bdím, staneš se mnou noční můrou?

Procházím lesní krajinou, na mech a jehličí dopadá měsíční svit. Slyším v hlavě volání, které mě táhne stále hlouběji do nitra lesa. Bojím se ohlédnout, přesto nedokážu odolat pokušení. Tomu vábení nocí a hlasu, který mě volá jako Žínky své oběti. Jsem pohlcený touhou objevit, co je konci duhy a překážky na mé cestě jsou nepohodlím, které jsem ochotný snést.

Cestou trnitou jdu vstříc osudu, vyslyšet to volání noci. Les vábí, les volá.

S každým zabodlým trnem. S každou prolitou kapkou krve vím, že už jsem příliš daleko, abych se zbaběle vydal zpět. Jsem tím vábením naprosto pohlcený. Cítím tu omamnou vůní hříchu v srdci. Hříchu po tajemnu, po té neprobádané vodě, která může ukojit mou žízeň po poznání, nebo mě pohltit a schválit do svých hlubin.

Hlas v srdci sílí. Cítím, že se blíží vytoužený konec, nebo nový začátek něčeho neprobádaného a já mám zvracenou touhu v srdci, dojít svého cíle.

V tom vidím měsíčním svitem ozářenou mýtinu. V hlavě mi zní ta píseň noci. Tančíš uprostřed palouku. Stvoření tak čisté, až mě přechází zrak. Víla tančící uprostřed hluboké nocí za zpěvu a šepotu lesa. Plavé vlasy vlnící se do rytmu tance. Upřeně na tebe hledím, zkoumám každý záhyb tvého těla. Na hlavě máš kytici z lesního kvítí. Vlající vlasy při tom ladném tanci, ti zakrývají částečně tvář. Je to jako závoj z mlhy. Tvé šaty září jako padající hvězdy. Tvé střevíce ukuté ze srdce hvězd kovově cinkají při doteku lesních květin. Toužím jít blíž a pohledět ti do očí. Do těch křišťálové čistých očích.

Nemohu odolat pokušení a přicházím blíž. Natahuji ruku, abych se tě na okamžik dotkbnul, ale jsi mi tak vzdálená.

Není většího muka, než mít něco na očích a nemocí se dotknout.

Klekám si na kolena jako zlomený muž, který se smířil s osudem. Ta hudba mě uspává a zavírám oči tíhou osudu a probouzím se uprostřed snů v jiném.

Otevřu oči a vidím dívku ležící jako pannu na zeleném mechu ověnčenou dokola lučními květinami. Posadím se vedle Tebe u tvých nohou a dlaní zlehka přejíždím prsty od tvých chodidel směrem ke kolenům. Tvé nohy připomínají klidnou řeku v dolním toku. Tvá kolena jsou jako meandry a balvany v podjezí. Položím ti celou dlaň na stehno a cítím tu sílu rozvodněné řeky, která pomalu proudí do údolí. Pokračují výš k pahorku Venušinu. Dlaň položím přímo na tvé lůno, abych cítil tu spalující zář a pulsující proud pramenu té říčky. Nebo je to snad lesní Studánka chrlící léčivou vodu, která uzdraví mou duši. Cítím se prázdný a vyprahlý. Hlava mi padá a já chci pít. Obličej ponořím do té tůně a piju z kalichu poznání až do samého dna. Cítím tu extázi, která proudí mou krvi a čím více piji, tím mám větší žízeň.

Potřebuji se nadechnout. Nemohu se nabažit té vůně, kterou cítím z tvé kůže a jako feťák inhaluji tu hříšnou touhu se zmocnit tvého těla a stát se tvým celkem. Propijit tvůj vesmír do mé dimenze. Toužím po splynutí duší i těl v jeden celek.

Protože jsem lačný po poznání každého záhybu na tvém těle, položím ti dlaně do tvaru srdce na tvé břícho. Cítím lehké vlnobití jako bych se ocitl u horského jezírka. To tvůj hlas po hříchu uvnitř tvého žaludku, dělá ty vlny. Představuji si, že mé ruce jsou jako lodička, která chce plout tvým jezerem a vystoupat je tvému pohoří, ve kterém je ukryto tvé srdce, tvá duše. Doplouvám ke břehu a přede mnou je pohoří, které chci zdolat. Ale Bůh nestvořil tvrdší hory, než je ženské srdce. Narážím na tvrdou překážku a tohle pohoří nejde snadno zdolat.

Hledim ti do tváře. Přes obličej ti jde pramen vlasů, chci je prsty odhrnout a pohledět ti do očí. Chystáš mě za ruku a podíváš se na mě. Pohled do tvých očí je jako hledět do bran nebeských. Vidím v nich vycházejí slunce i zapadající měsíc. Pokládáš mi dlaň na tvář a já ji obejmu tou svou na znamení bezpečí, které ve mně máš.

Hledim na tvé rty a chci se jich dotknout. Prsty ti přejíždím rty a cítím jak hřejí jak deka z beránčí vlny a měkké jsou jak péřová peřina z nebeských beránků. Chci si v té peřině ustlat a oddat se spánku v tvém objetí. Prsty zajizdim dovnitř a ty mi cumláš prsty na důkaz tvé touhy. Vyndám prsty a chci je smočit do té lesní studánky.

Rty se přibližují k těm tvým. Chytáš mě za vlasy a nohy mi dáváš přes ty mé. Cítíš jak hluboce se ponořují do tvé tůně. Je to tak hluboko, že nevím, jestli je to tůň, nebo brány pekelné, do které jsem spadl.

Společně se oddáváme tomu smilstvu a toužíme ve vzájemném pohlcení plameny pekelnými.

Chytám tě za vlásky a dýchám ti na krk. Odvracíš tvář a toužíš, abych tě líbal na krku, potom na bradě a za ouškem. Když zdolám to údolí klíční kostí směrem ke krku, kousnu tě do něj na důkaz lásky. Ruku ti dám pod bradu a ty se jí chytneš aby si cítila jak ti mé prsty objímají pevně krk. Šeptám ti do ucha spoustu krásných nemravností. Oddáváš se té rozkoší a slyšíš pouze jediné

"Ty moje děvko přenádherná*.

Uvnitř tebe zuří bouře, která vyústí v divoký proud vody rozvodněné řeky v jarní bouři a cítíš jak tě pevně tisknu k sobě. Cítíš mé napjaté svaly, které jsou jako klec, ze které nemůžeš uniknouti. Vzdycháš rozkoší i bolesti a cítíš ten vrchol ke kterému se oba blížíme.

A až bouře odezní a hladina se uklidní, políbíš mě na čele, zavřeš oči a v objetí budeš toužit, aby tento okamžik nikdy neskončil a pokud ano, aby se pořád opakoval.

Potom uslyšíš mé vyznání lásky.

Buď mojí vílou, mou děvkou, ty malá couro. Tak jako hlaveň touží po kulce, já toužím po Tobě. Jsi přeci má ......

Čubkovíla nádherná, jsi moje jediná a já jsem jejím autorem ©