Small victory

aneb jak šli starci na Fejty

Jako každý rok jsme si oba doma zařídili na svátky opušťák a vydali

se již tradičně do Hradce na Rock for people. Letos obzvláště

natěšeni, poté, co se v line-up objevili naši oblíbení Faith no more.

Co nás naopak netěšilo ani trochu, byla předpověď počasí, slibující

prudké deště a bouřky. V den D jsme se však probudili do nádherného

slunečného poledne a po předchozím večeru s jasným úplňkem na nebi se

všechny ošklivé předpovědi zdály být jen planým vyhrožováním. Vyrazili

jsme tedy směr festival park vstříc dalšímu úžasně strávenému

odpoledni a večeru. Několik stagí slibovalo silný zážitek. Ale vezměme

to popořadě:

Stage 1 - The Dumplings and sauces

Hned na počátku jsme se na dalekou, asi kilometrovou cestu k

festivalové zóně trochu posilnili výborným guláškem v zahradní

hospůdce hned u našeho hotýlku. Nejsme tu sice na výkrm, ale užívat

života si máme se vším všudy přeci -:) A navíc - lepší guláš v žaludku

než salmonela ve třídenních nudlích na místě. Sedělo se nám u tak

příjemně, že jsme zapomněli koukat na hodinky, ale když se přiblížila

třetí hodina, nastal čas vyrazit dále.

Stage 2 - Golden Fields

Naše cesta, provázená vytrvalou palbou slunečních paprsků, vedla mezi

zlátnoucími lány obilí a mě nenapadlo nic chytřejšiho, než se zmínit o

jednom z nedávno přečtených blogů o venčení subinky v obilí. Ještě než

jsem dopovídala, jaké asi taková procházka musí zanechat na těle

známky, už jsem viděla, jak se mu šibalsky zablesklo v očích a o

minutu později jsem si již nahá po čtyřech klestila cestu mezi klasy.

Ne, že by mě jeho ztřeštěné nápady nevzrušovaly, ale když máte osiny

postupně až v příslovečné hádejte kde, v poli je tak 60 stupňů a

vypotíte během pár minut z těla všechny zbytky tekutin, pak vám spíše

bude cukat bříško vzteky než čímkoli jiným. Nicméně jsem se statečně

brodila obilím a nedala na sobě nic znát. Věděla jsem však, jak si

určitě škodolibě užívá pohledem na mne a v duchu si říká, že mne aspoň

přejde věřit všemu co tady blogeři píšou -:). Brzy se ale naštěstí

nade mnou slitoval a pokračovali jsme dál (tedy až po dohledání mých

slunečních brýlí ve vyšlapaných cestičkách v obilí). Příště si dobře

rozmyslím, kdy a co mu budu povídat o blozích.

Stage 3 - The Slaves

Téměř dehydrovaná a plná štípavých červených šrámů po celém těle jsem

velmi uvítala další zastávku podél cesty - žluté deštníky s reklamou

místního pivovaru Votrok vypadaly slibně a po lekci subinky v obilí i

docela stylově. A skutečně - když jsme společně ztrestali párek

orosených votroků, pomohlo nám to k velmi dobré pohodě...už už jsme

chtěli pokračovat k cílové stagi, když...

Stage 4 - Toi-Tois

...se votroci neodbytně začali dobývat ze mě ven, takže jsem po jistém

odkládání nakonec přeci jen odkráčela do přilehlé Toi Toi budky. Od

malička jsem vedená k tomu si na podobných místech zásadně nesedat, a

tak přesto, že budka byla docela udržovaná a čistá, jsem si stáhla

kalhoty a jala se čůrat v podřepu. Jenže - budka neměla zevnitř zámek

a jak tam tak předkloněná kulím oči, slyším, jak se někdo zvenčí

chystá vzít za kliku. Chtěla jsem dveře rychle zevnitř přidržet, ale

pohyb hlavou způsobil, že se mi na oči sesunuly z čela ony těžce

nalezené sluneční brýle a v budce byla najednou černočerná tma. Lekla

jsem se, hlavou narazila do dvířek, a jak jsem pustila kliku,

zavrávorala jsem a celou vahou dosedla dozadu na pr...kénko. A právě v

tu chvíli se otevřely dveře a čísi silueta z oslnivého světla vyjekla:

" Jeeee pardón" a zdálo se, že úlek to byl na obou stranách velký,

takže mi trvalo notnou chvilku se osmělit a otevřela jsem dveře až

poté, co se mi tep zklidnil a brýle byly opět pevně zafixovány nad

čelem. Bez rozhlížení jsem vyrazila rovnou k našemu stolu. Radši jsem

se ani tomu mému chlapovi nepochlubila, jelikož jsem věděla, jak rád

by tuto historku dával při každé příležitosti k dobru.

Stage 5 - The Yankees

To jsem však netušila, že za chvíli přijde mnohem silnější zážitek. K

vedlejšímu stolu si totiž mezitím sedla partička mladých Američanů,

povídali si o muzice a přítel si s nimi začal notovat. Mládež se

rozjela a v jednu chvíli nás požádali o vyfocení. Cvakli jsme je a na

revanš mi po chvíli přistálo v ruce něco, co vypadalo jako cigareta,

ale nebyla to cigareta. Váhala jsem, sice jsem si tuto "libůstku" již

zkusila, ale říkala jsem si - tehdy ti to nic neudělalo, leda prima

náladičku a přeci jen je to jen těchhle pár dní, kdy si můžeš svobodně

něco užít a taky přeci nejsi žádná školačka, co by neměla rozum, tak

se nenech zahanbit. Mazácky dlouze jsem proto natáhla, hezky to

nechala v sobě a a uznale pokývala hlavou směrem k mládeži s pochvalou

jako že "oukej".

Stage 6 - Speedo (The Grass revival)

Jenže ouha - během 5 ti minut jsem začala padat někam mimo prostor a

úplně ztrácela paměť. Kouknu na přítele, který mi soustředěně něco

vyprávěl, a říkám: "Přestávám tě vnímat, tohle se mi ještě nestalo,

kruci, co to je?" A on se jen usmál a povídá "Hele neboj, spíš se

spojilo vše dohromady, to teplo a to pivo -:), vydrž, jsem tady s

tebou, chvíli ti bude všelijak, ale to přejde a za chvíli můžem

pokračovat dál a budeš tam to nejvysmátější marjánkový kvítí pod

sluncem"....Haha...ta chvíle trvala ještě asi tak hodinu (teda spíš bych

řekla tak 3, ale hodinky nelžou) a spočívala v tom, že on na mne

mluvil, já si zapamatovala tak tři věty a šlus...zas vlna něčeho, co

mne odneslo jinam, do toho brnění nohou a chuť radši někam zmizet.

Hlavou se mi linuly večerní zprávy plné toho jak "záchranáři

ošetřovali ženu středního věku pod vlivem omamné látky" a ta ostuda až

mne v těch zprávách uvidí moje dítě -:) . A do toho ten můj

chlap...kdykoli jsem ho vnímala, pronášel přímo ke mně řeč o něčem co

je mi vzdálený i ve střízlivém stavu, natož takhle. Jak já ho v té

chvíli nenáviděla, není přeci možný, že nevidí jak na tom jsem, ba ne,

je to možný a vidí to, jenže určitě mu dělá dobře, že se konečně může

"vykecat" a já mlčím a on má prostor, protože jsem se momentálně

propadla úplně někam jinam...

Stage 7 - Kiss (Sweet remix)

Neměla jsem představy o čase, jen jsem si přála, abych to "přežila" a

tak nějak litovala už toho, že se na milované Faity nepodíváme,

protože už jen představa, že se mám odlepit od židle byla pro mne něco

stejně heroického, jako let do kosmu. Po nějaké době jsem zjistila, že

mládežníci z Ameriky zmizeli a můj miláček spřádá další nitku ze svého

vyprávění, tentokrát na téma "sami se vnímáme úplně jinak, než nás

vidí ostatní a jaká by byla sranda si ten druhý, smyšlený pár posadit

k nám ke stolu - určitě by to byli úplně jiní lidé než my". Čas utíkal

a já postupně střízlivěla, to už ale to moje štěstí sedělo vedle mě a

začali jsme se líbat, tak nějak jsem se asi až teď dostala do té

nálady, kterou jsem čekala již před hodinou a tak jsem opětovala jeho

polibky a vášnivě jsme se přitom k sobě tulili a tulili a tulili...a

vůbec jsme nevnímali, že se už sedíme pod slunečníky úplně sami, kolem

se pozvolna setmělo a přehnala se pěkně silná bouřka s vichřicí,

přívalovým deštěm, co nám zaplavil nohy skoro po kotníky...

Stage 8 - No more Faith (The Birds cover)

...který ovšem také zapříčinil závady na jevištní technice, totální

rozbahnění hlediště a to, že večerní vystoupení Faith no more

pořadatelé zrušili a festivalový park nadobro vyklidili a uzavřeli.

Přijít na plac včas, touhle dobou bychom se, stejně jako davy po

kolena zablácených a promoklých fanoušků a fanynek vraceli naštvaně

zpátky. My jsme se s veselým úsměvem a přesně v té správné náladě

vydali ten kousek nazpátek do hnízdečka, vzduch po bouřce nádherně

voněl a na cestu nám zpívali ptáci... easy like Sunday mó ó ooó

rning...

Stage 9 - Marie Rottrová (tribute to you)

Před námi byl sotva započatý vlahý večer, leželi jsme nazí krásně

naladěni na milování vedle sebe v posteli, když přítele napadlo, že si

k tomu něco hezkého pustíme. Chvilku hledal na Youtube, čekala jsem,

že to bude na útěchu písnička od Faith, ale nebyla to ani Easy, ani

Midlife crisis, zcela překvapivě a nečekaně mi pustil tu nejlepší

skladbu z celého koncertu, která stála rozhodně za víc, než za cenu

propadlé vstupenky... do té nádherné chvíle zaznělo "Lásko voníš

deštěm..." - a pak jsem se znovu propadala někam daleko, mimo čas a

prostor...

Takže tohle bylo tedy naše Small victory - jakpak to máte s hudbou a

ostatními neřestmi ve spojení s těmi nejkrásnějšími okamžiky života

Vy?