Zápisky ze života /2013

.... aneb, jak to bylo dál...

no jasně, že život nekončí, ten můj teprve ne, a běh věcí tomu chtěl, že opojná láska s prvními podzimními listy vyprchala a já tak najednou zůstal sám. S básněma, vínem, dýmkama a Ibalginem. A věřte mi, že mi najednou začalo chybět takovéto domácí hlaholení. Ten malej rámus. Kdy malá si něco v pokojíku zpívá a exmilovaná chystá podklady do práce. Prostě jsem tak chodil po městě, až jsem je jednoho dne potkal a přijal pozvání na večeři. A tak to začalo znova.
Vstoupil jsem podruhé do stejné řeky. Ne, nebylo vášnivé milování, nebylo dlouhé líbání, ani nekončící orgasmy. Už jsem tam ale zůstal. Svůj byt jsem velmi výhodně pronajal, vyházel prázdné lahve a se sklopenýma očima opustil tam to, venku a nastěhoval se zpět. Najednou jsem si řekl, že potřebuju k životu každý den polibek od malé a potřebuji vědět, že pro někoho žiju.
Nevím, co se stalo, snad jsem za hlavu hodil veškerou svoji hrdost a snažil se život vrátit do starých kolejí. Život, kde bylo přátelství, empatie, porozumění, ale nebyla vášeň, líbání, nebyl tam už ten cit. Život, kde bylo vše podle teď už opět, milované. Prostě svět podle ní. Byla to velká dań za chvíle strávené s maličkou a iluzí spokojené rodiny. Nastalo mi zvláštní období.
Nikdy bych nevěřil, co je člověk ochoten vydržet a co snést. Milovaná si našla milence. Fajn, nebyli jsme spolu, takže logické vyústění celé situace. Možná to znáte, když se vám vaše milovaná polovička vrátí z práce a vy prostě víte, že byla s někým jiným. Takovej ten kurevskej šestej smysl. Dotknete se a ona se zarazí a vy víte, že jí to je nepříjemné. Můžete se snažit jak chcete, dárky, večeře, dovolená, domácnost, ale je to vše marné. Jenže tohle já si vybral. Byl jsem v tom až po uši. Logicky jsem se začal ptát a to bylo špatné. Chápete ten největší paradox? Váš protějšek má milence, či milenku a najednou z normální otázky, třeba jak bylo v práci, nebo jak bylo u kamarádky, se stane konfliktní situace o vyslýchání, jak nikdy před tím. A to je ten začarovanej kruh, to je průser nad průsery. Zlatá rada: ,,Nech to tak'', prostě mnohdy nefunguje. Začal jsem být zoufalej. Odejít znovu jsem nechtěl, to bych malé už fakt nemohl udělat po druhé. Navíc jsem viděl, jak moc mne ta malinká potvůrka má ráda, jak mi kreslí obrázky, jak mi dává moře pusinek, těch dětských, kdy cítíte, jak jí voní vlásky a můžete se prostě posrat blahem, jak si vám sedne na klín a přinese obrázek, kde je napsáno ,,tatínkovi".
A tohle jsou chvíle, kdy to odmítání a sobeckost z tý dospělácký strany vás dožene k tomu, že si říkáte, stojí to za to. Kdyby to mělo trvat roky, tak si možná zvyknete.
Možná uvažuju o tom, že sakra mám taky právo na lásku, že ani ne ve svejch čtyřiceti se ještě chci vášnivě líbat a objímat, že můžu někde něco zažít, potkat něco a někoho jiného. Ale copak to můžu tý malý královně udělat? Navíc, když jsem do toho vztahu investoval už tolik, že víc to už nejde? Jenže já žil tři životy naráz a třeba už jsem dostal tý lásky třikrát tolik, takže už mám utrum s přídělama citů a vášně a polibků.
Tak se stalo něco, co jsem nevěřil, že se stane. Začal jsem já sám ze své vlastní vůle dávat dohromady možná už ztracenej vztah, ale chtěl jsem mít čistý svědomí, že až to dojde do finále, tak si řeknu, že už víc jsem nemohl.
A přišlo to, co asi přijít muselo.Lásku jsem léčil antidepresivama a vodkou a vínem a jednou jsem přišel na to, že fakt spala jinde a s někým jiným a řekla mi, že to s ním bylo lepší a nehodlá se ho vzdát. Prostě věci, kterej každej chlap prostě ,,rád slyší''. Žádný klišé, že odpusť, bylo to jednou, ne. Jen mi byla nabídnuta rodina, nebo rozchod. Tak jsem se podíval na malou, která už krásně spala a jak jsem tam tak stál, tak jsem dopíjel druhou láhev vína, polykal jeden Lexaurin za druhým, po tváři mi tekly ty chlapský slzy a srdce mi to rvalo na kousky. Věděl jsem, že od týhle chvíle už nic nebude jak dřív a to pravý peklo teprve začne. No prostě zasranej listopad. Druhej den jsem sedl do auta a milovaná mne doprovodila do takovýho velkýho domu se zahradou, kde byly na oknech mříže a já tam tak postával, držel v ruce její šátek a nevěděl, že to pravý peklo na mě teprve čeká, až za mnou zaklapnou vrata blázince.
Ale to až příště, to slibuju, že se už zasmějete...