Maminky ze školky...

...samostatná kapitola.
Vlastně je většinou ani moc nevnímáš, i když favoritky sis samozřejmě vytipoval hned na začátku. Ty dlouhovlasé s černou hřívou a uhrančivýma očima… zase stejný typ mladých židovek, vyčnívajících svou krásou ze starých fotografií transportů smrti. Modlitba za Kateřinu Horowitzovou. Máš tam takové dokonce čtyři.

Některé poznáš jen podle vůně parfému: už u dveří víš, že jsou tam. Jakpak se jmenuje ten chlapeček - jakpak se jmenuje ta maminka, co její chlapeček tak hezky voní…? Po ní...

A pak jsou jiné detaily. Někdy ani nevíš, které z nich patří. Sehnutý rozvazuješ dětské botičky a stihneš zaregistrovat jen její nohy. Kratičkou sukni do horní čtvrtiny pevných štíhlých stehen, kůži vysokých kozaček těsně pod kolena… - a hebkost její vlastní kůže sevřenou jemnou pavučinou temně vínových silonek.
Tu už ale vnímáš jen v okamžité představě svých prstů, putujících bříšky pomalu po vnitřní straně jejího stehna od kolene vzhůru. Putujících podobně jako ti Židé z Egypta Rudým mořem, které se před nimi rozestupuje: stejně jako pod tvým dotykem mizí ta tenká silonová překážka a mizí cokoli, co stojí v cestě tam, kam tvoje prsty míří.
Je zima, venku chumelí a konce tkaniček, které jsi dokázal konečně rozvázat, jsou mokré. Na rukách ti zůstává jejich vlhko a ty na jazyku najednou cítíš slanou chuť horkem roztaveného sněhu: to jak jsi ze svých prstů bezděčně ochutnal její klín.