Jemně mně...

Tak jo – prostě si to přiznej.

Jsou ženy, které z nějakého důvodu nedostaneš. Ono totiž nestačí jen umět správně používat MĚ a MNĚ. Bývaly doby, kdy tě po vzoru Roberta Čížka bavily právě všechny ty tanečky kolem
(cesta je cílem, víte…?), ale dneska jsi už možná moc starej. Tanečky jsou pořád fajn, ale tak nějak… - až potom. Tedy poté, co je jednoduchým způsobem nad slunce jasnější, že máš další čárku.

Jéžiš… Čárku na pažbě jsem myslel. I když ovšem, máš samozřejmě pravdu: proč nejít rovnou k věci.

Ostatně to je to, oč tu od začátku běží. Vynechat ten zbytečný step kolem a – umět se rovnou zeptat. Hele na ty tvoje čárky: Včera v hospodě po tobě chtěla ta nová mladá číšnice podat lístek, který jsi předtím (samozřejmě záměrně) zastrčil pod tácek.

-
„Můžu vám udělat čárku…?“

-
„A nebylo by slečno možné, že bych později udělal čárku já vám…?“

No vida. Že to snad možné bude se ukázalo hned v té chvíli
- a k ránu vyšlo najevo i to, že to opravdu možné je. I když přiznejme si, že udělat čárku těmhle mladicím je trochu problém a chvíli to trvá. No a co: Cimrmanův uhlobaron měl pravdu. Mě (všimni si Ellienne: MĚ po vzoru MNE)
ta práce baví…!

Ovšem právě. Je dobré si k tomu nejdřív zajistit nezpochybnitelný mandát. Jasně
– pak můžou klidně přijít na řadu všechny ty zdržovačky s kafem a večeří a vínem a společným sledováním filmů pod jednou dekou…
Oddalování zážitku prohlubuje jeho výslednou kvalitu. Musíš ale už mít tak nějak jisté, že k němu nakonec opravdu dojde – a to jsme konečně zase na začátku: jsou ženy, které nedostaneš.

Prostě nejsou takříkajíc na stejné vlně. Zeptat se jestli jim můžeš udělat čárku nestačí, a na skutečný lov už máš prostě chuť jen někdy.

Vždyť se na sebe podívej. Tady to chceš ukecat přes MNĚ a MĚ – a pak ho tam nakonec stejně vrazíš jen jednou
(božíčku: pořád je řeč o tom slově, přece…). Jak jsem říkal na začátku: já bych nesázel ani na to jednou – zvlášť když se nakonec vůbec nezeptáš :-)