Už vím...

Byla šťastná se svými dětmi.

Byli pro ní vším... vším v jejím nicotném životě. Byla z těch, co se celý život starala o druhé, co myslela vždy na své blízké a tak její šatník byl plný věcí, starých i 20 let. Pokud měla, tak dala vždy druhým a na sebe nijak nemyslela. Škoda - nemysleli na ní příliš ani její blízcí.

Byla se svými dětmi už nějakou dobu sama. Konečně sehnala po dlouhé době práci, ale bohužel, byla v práci každý den od rána do večera a ani o soboty to nebylo jiné. Po práci udělala s dětmi úkoly, připravila večeři, poklidila, uložila děti a pak už zbýval čas jen na druhou domácí "směnu". Ano, život jako v každé jiné rodině, ale ona měla malý problém... Ať se snažila jak chtěla, tak jí dělaly problémy peníze. Její výplata byla velmi nízká a stačila tak tak na pokrytí nejnutnějších výdajů.

Každý měsíc jí čekaly klasické výdaje a i když na sobě šetřila kde se jen dalo, tak viděla, jak pomalu propadá do hlubiny. Věděla přesně za co utrácí, věděla kam dá každou svou korunu a přesto .... nedokázala to zvládnout. Některé výdaje byly prostě povinné - škola, nájem, jízdné.... a některé nešlo zrušit, telefon kvůli dětem a doktorům, net kvůli synovu studiu,... a jiné nárazové, které nešlo nezaplatit, učebnice pro děti, brýle pro syna, léky v době jeho nemoci,...

Děti za ní po škole chodili do práce. Čekali u ní na autobus, povídali si o škole a smáli se. Kolikrát se tak zabrali do hovoru, že jim autobus skoro ujel. Rychle jí dali pusu a běželi s máváním na autobus. Ráda se za nimi dívala a byla pyšná na to, jak jsou šikovní. Občas jí poprosili o nějaké peníze na malou dobrotu. Ne, že by měli málo, nebo nechodili na obědy, to ne, jen je lákala sousední cukrárna se svými dortíky. V ten okamžik se vždy nadechla a věděla, že to musí vyslovit. Že musí říct ne, i když věděla, že oni by si to ten den zasloužili - za dobrou známku, za pochvalu, za úsměv. Bylo pro ní hrozné si k nim sednout na bobek a vysvětlit jim jejich dětskou řečí, proč ne.

Její šéf na ní koukal a bylo vidět, že chápe. Občas dal dětem nějakou malou "prácičku" a pak jim dal na zmrzku, aby něco měli. Nechtěl, aby to brala jako milodar - znal jí. Chtěl, aby si to děti nějakým způsobem zasloužili. Jen se na něj vždy podívala a pohledem mu poděkovala. Nebylo třeba slov... oba věděli o co jde.

Jednou, když doma stála nad knihou má dáti / dal, tak už viděla, že se začíná spirála roztáčet. Její výdaje převyšovaly příjmy a i když se snažila sebevíc, tak neměla jak z toho ven. Už neměla kde šetřit. Výdaje na děti omezovat nemohla - chtěla aby se najedly a i když se snažila vařit jednoduchá jídla, tak hladovět je nechat nechtěla. U sebe už neměla na čem šetřit - osobní výdaje se smrskly na jízdné do práce a to bylo vše. V práci pila vodu a o jídle si nechávala jen zdát. Kdyby jí občas šéf nepřinutil dát si s ním svačinu, tak by asi nejedla vůbec.

Stála tam a přemýšlela jak z toho ven. Jedno řešení jí už před časem napadlo, ale věděla, že tohle nedokáže. Že nedokáže prodat svoje tělo, i když by jí to pomohlo zaplatit účty. Nedokázala si představit, že by se jí dotýkal někdo cizí, někdo, kdo si jí koupil a chová se k ní s despektem a majetnicky. Jen proto, že on platí...

V okamžiku, kdy zakládala do desek další obsílku, která se týkala jejího bývalého manžela, tak jí padl do očí šanon s jinými listinami. V klidu dotřídila důležité papíry a vzala ten druhý šanon do ruky. Otevřela ho a v ten okamžik věděla.... věděla jak z toho ven. Jak na určitý čas zabezpečit své děti. Na ní už jí nezáleželo... už dlouho ne. Oni byly to pro co žije, pro co každé ráno otevře oči, proč se ještě nadechne a vstane... oni ano, ona ne.

Oni pro ní byly vším, ona pro nikoho. Oni měli v době smutku jí, ona se neměla u koho vyplakat. Ona hladila na dobrou noc je, jí nepohladil už dlouho nikdo... Ano. Má své děti a ony jí. Dokázažou jí každý den přinést úsměv, ale o tíhu jejích starostí, se s nimi podělit nemůže.

Už ví....

Pro vzpomínky v myšlenkách - youtube.com/watch?v=Ic_pt0qxX1Y