Iluze

Uprostřed noci mě v šedivém pokoji náhle probudil burácivý zvuk bouře… musím zavřít okno, napadá mě, ale nejde to… polobdělý, polomrtvý, ve chvilkovém stavu apatie, pozoruji pootevřené okno s okenicemi, které se kymácí a houpou pod nápory větru a vydatného deště… světlo blesků vytváří poněkud morbidní hrůzu… hru podivných stínů na staré dřevěné podlaze a především na zaprášeném tmavém obraze zavěšeném na zdi. Oči muže se skrze odlesky světla zaměřily na tu starou oprýskanou olejomalbu. Je to skutečně skutečné nebo se probudil do hrozivého snu ze snu?

  Té postarší ženy na obraze jsem si dosud během těch několika týdnů blíže nevšímal, ani ničeho jiného v tomto zapadlém domě kdesi… Až teď přichází jisté uvědomění. Podobizna té ženy zde visí

jisto jistě mnoho let, napadlo mě v němém úžasu, když vidím potrhané pavučiny, které se třpytí ve světle, pokrývající svým lesklým závojem dílo umělce, který již asi neobývá tento svět. Je to snad žena, která má vztah k tomuto zašlému domu nebo je to pouze obraz ženy, z jejíhož života se nezachovalo nic než tento portrét? Přiznám, že mě její mírně vrásčitá a souměrná tvář zaujala a… pohltila – nejen tvář, ale i šíje, ramena, výstřih, pevné tvary pod halenou… zlatý řez obrazu, kompozice, skladba barev, vše má své místo a němý pohled vyjevuje zralou moudrost… a smířenost. Vyzařuje z ní i něco perverzního a tajuplného, což ve mě vyvolává nevyjádřitelné pocity a imaginace.

  Náhle samovolně vstanu z postele a neuchopitelná zvláštní energie mě táhne podívat se blíž… na signaturu autora a především na ten kouzelný výjev… uvědomuji si, že jsem úplně nahý a zároveň mě

od dalších kroků zadržel mocný pohled očí té starší dámy z obrazu, s tmavými vlasy upravenými do drdolu sepnuté koženou sponou se vzorem – najednou vidím v přítmí tohoto žalostného pokoje pouze rysy její tváře a jasné probleskující oči, což mě v údivu vyvádí z rovnováhy, a také si uvědomuji, že si zakrývám dlaněmi citlivá místa… „proboha, vždyť je to jen starý obraz!“, zašeptal jsem, ale stud mě zadržuje před tóninami barev, vytvářejících šerosvit na její tváři. Stojím vedle postele bez hnutí, oslepen tmou a žádostí…

  Ve světle bouřky vše vidím naturalisticky a zřetelně… oknem pod náporem větru vyšplouchlo pár kapek na její halenu a sukni, a najednou vidím i to, co nelze spatřit, vystouplé bradavky, chloupky v podpaží, pod jejími kalhotkami… vše je tak vlhké…, vše je tak surově

děsivé… pobuřující. Bouřku už dávno nevnímám, ani pach plísně na zdech… co je to za ženu, která mě vtahuje? Je skutečná? Má muže? Děti? Čte Voltaira? Je to něčí milenka? Je to sen či přízrak? Je to ponurá scéna v tomto pokoji a začalo mi zvonit v uších.

  Oh, to jen v dáli zazvonil zvon kostela, ale zvonivé vibrační zvuky postupně doznívají v noční jiskřivé

atmosféře… bim bam…, nevnímám již nic než portrét před sebou a svoji ruku, která drží a hladí horní část penisu… náhle opakovaně zvolá: „pojď blíž, pojď ke mě“, vše doznívá v ozvěně a něco přebije zvuk burácení hromu… vše mi připadá až mysticky děsivé, neskutečné, bezpojmové… nedokážu říct, jak dlouho zde stojím, jelikož se nacházím vně časoprostorového vnímání mimo žitý svět… ale zřetelně si uvědomuji, že stojím plně odhalen přímo před obrazem, a je to silné – je to silné a dynamické… dotkla se mě lehce rukou po tváři a paralyzován dotekem se nezmůžu na žádnou reakci, na žádné slovo ani gesto… tělem mi zároveň projel blesk, jehož zář osvítila obraz a cítím stahující křeč, když si mě bere do teplých úst… splynout a vyvanout.

  Probudil jsem se ráno na podlaze,

unavený, nevyspalý… vedle mě leží opadané kousky staré olejomalby a z obrazu se dívá úplně jiná žena… mladá, krásná, vyumělkovaná… v jejím mládí však není nic, co by mě skutečně zaujalo.

  Kéž bych se nikdy neprobudil z nicoty…