Rodina...

Včerejší den byl pro mě špatný. Přišel jsem do práce už rozmrzelý a v práci taky nic moc. Pak mě ale potěšil jeden blog,zrovna včera jsem to potřeboval... Pak jsem ale dostal těžkou ránu na solar... Uvědomil jsem si jak tenká je hranice mezi bytím a nebytím,životem a smrtí... Proto Ti věnuji tento blog.

Příjíždíme na firmu a je už noc. Zajíždíme na pumpu strkám pistole do nádrží. Nafta crčí do obou nádrží a chytáme se úklidu než budou obě plné. Jdu vyfoukat kabinu od prachu a drobků,kolega jde umýt hrnky od kafe. Namáčím švédské utěrky a obtíráme všechny plasty a palubovku v kabině.Vysypat a umýt odpadkové koše a hotovo. Je to už takový rituál než je natankováno. Parkujeme na firmě,balím věci z ledničky,které je třeba vzít domů,kolega mezitím přistavuje osobák před kabinu. Nastavuju topení ať se vracíme do vyhřátého auta. Nasedáme a odjíždíme. Kolega mě vysazuje před barákem,přicházím ke vchodu a klasicky nemůžu najít klíče. Konečně je mám ,otevírám dveře a už stojím před výtahem,nastupuju a jedu nahoru. Jen strčím klíče do zámku slyším jak Karel poňufává a běží z ložnice. Jeho drápky cupkají po plovoucí podlaze. Pokládám tašky a pootevírám dveře. Vyběhne jako buldozer a začíná kolem mě běhat kolečka. Vrtí ocasem tak divoce ,že se celý prohýbá.Snažím se ho chytnout ,ať nemlátí tím ocasem do dveří od bytu nebo výtahu.Dělá to hrozný kravál ve spícím věžáku... Když ho trochu sklidním,dávám věci do předsíně a beru vodítko. Ví ,že půjdem ven,ví že vždycky když příjdu,hned se jdem projít. Jedeme výtahem dolů. Karel sedí a kouká na mě,dívám se do jeho psích očí,které svítí radostí. Vyhrnuje se mu vrchní pysk a trochu ukazuje zuby. Normálně se na mě směje... Nevydrží to ,staví se na zadní,přední tlapy opírá o mou hruď a než stačím uhnout olízne mi tvář. Ví že to nemám rád,proto už je vtom čím dál rychlejší... Venku vybíhá a okamžitě boří čumák do sněhu. Vypadá spíše jako by hledal lanýže. Musím se smát tomu jak lítá sem a tam. Poskakuje,přeskakuje,klopí zatáčky,běží kolem mě a čumákem mi naráží do ruky. Uděláme spolu obvyklé kolečko a za 20 minut jsme zase doma. Jdu rovnou do sprchy. Svlékám se a už proud vody dopadá na mé prostorově výraznější tělo.Bože... Tomu co vymyslel sprchu,bych dal Nobelovu cenu. Chvíli jen tak relaxuju,pod dopadajicími kapkami. Pak beru svou oblíbenou super drsnou houbu a mýdlo. Namydlím se a drhnu se houbou. Až to skoro bolí,jak je drsná,ale je to taková ta příjemná bolest... Stojím pod sprchou a čístím si zuby,pak si ještě umyju koncovku. Pěkně stáhnu izolaci,namydlím a umyju. Hotovo. Přícházím do ložnice,beru si čisté trencle a oblékám moje tričko na spaní. Je to mé oblíbené tričko na spaní,z mistrovské sezóny 2010-2011... Pohladím draka a lehám do postele. Přitulím ke své ženě,pohladím ji po vlasech. Mé bosé nohy strkám pod její peřinu a chci ji chodidlem pohladit. Musím se usmát,když cítím ty vlněné ponožky ve kterých spí. Je to prostě moje ledová královna... Dávám ji pusu na ucho, jen zavrní a zašeptá "ahoj..." Opovídám "Ahoj lásko,spinkej..." Pohladím ji po vlasech,přikryju jí a lehám si na svou půlku. Netulím se k ní,stejně by za chvíli utekla,prostě ráda spí sama. Uvelebuju se v posteli a Karel už leží vedle postele. Trochu začňučí ,jak chce abych ho ještě pohladil. Hladím ho po hlavě a za chvíli oba usínáme. Probouzí mě cupitání bosých nohou po podlaze... "Tati? Tati ty už jsi doma?" šeptá moje starší dcera a dere se ke mě pod peřinu.Lehá si ke mě z levé strany na mou ruku a tiskne se ke mě. Dávám ji pusu na čelo a odhrnuju vlasy. "Tatínku... " řekne jedním dechem na který navazuje tíché pochrupkávaní. Nikdy jsem nepochopil jak dokáže tak rychle usnout... Usínám. Nevím za jak dlouho slyším zase cupitání po podlaze. Někdo mi leze přes nohy. "Tatínku,tatínku,kdy jsi přijel?" mladší dcerka se ke mě cpe z druhé strany. Lehá si mi na ruku a tulí se ke mě. Dávám jí pusu do jejích kudrlinek,které mě lechtají v nose. "Mám Tě ráda tatínku..." slyším ji šeptat,pokládá mi ručku na hrudník a okamžitě usíná... Ležím a na obou pažích mám své dcerky. Poslouchám jak pravidelně oddychují a ta starší pochrupkává. " "Musíme ji už konečně zajít vytrhnout ty mandle..." pomyslím si. Jen mi to proběhne hlavou slyším zase cupitání a rozespalé kňouraní. "Mááááámííííí,máááááámíííííí...." pokňourává můj synek a cupitá do ložnice. "Maminka spinká... pojď si lehnout..."šeptám na něj. "Tatíííííí? Tatí.... " šeptá a dere se na postel.Leze mi po nohou. Chce ke mě z levé strany,tak je dcera,chce z pravé strany,tam je taky dcera. Nespokojeně zamručí a lehá si na peřině rovnou na mé břicho. Objímá mě oběma rukama a usíná. Ani ho nemůžu pohladit,jak mi holky leží na rukou... Žena si sedá na postel,bere deku a přikrývá ho dekou... Pohladí ho po té blonďaté hlavičce. "To máš od tatínka..." zašeptá. Naklání se ke mě a dává mi pusu. "Tak už jsme tady všichni..." usmívá se na mě v měsíčním světle a lehá si vedle nás.Pokládá si taky ruku mou hruď ,kde už jsou ručky mých holek. "Dobrou noc lásko... " řeknem současně... Cítím jak Karel dává hlavu na postel a tiše zakňučí.Levým zápěstím ho pohladím po hlavě. "Ty už taky spi,ty chlupatý pošuku... " šeptám potichu. Zamručí na odpověd a hlasitě zívne... Usínam skoro jako ježíšek... Rozpažený a s hromadou mých malých "dárečků..." Všichni spokojeně oddechují... Po tváři mi stékají slzy a usmívám se... Ikdyby všechno stálo za hovno,tak už jen pro takové okamžiky stojí za to žít...

Fred.