Jak na mě jde jaro

Zavřela oči a dovolila, aby jí ho nacpal mezi rty a dál až hluboko do pusy. Vůně nadrženého ptáka se jí v chřípí mísí s vlhkým závanem jarního lesa. Unikátní kombinace. “Nacpal” bylo správné slovo, dobrovolné to zrovna nebylo. Pokud ho nechce kousnout, nic jiného ji ale nezbývá. A kousnout ho nechce. To zas ne. Jen na to není ten správný okamžik. Kdyby pár minut počkal, sama by mu pomohla. Jenže teď, když právě sedí na bobku na kraji paseky a čůrá jak koroptev, teď zrovna má docela jiné starosti. Jeho to nezajímá. Původně si myslela, že je to jen provokace, když si před ní stoupl a začal rozepínat kalhoty. Nebyla. Právě ji zajel prsty do vlasů a autoritativně, i když stále ještě něžně, si sám určuje tempo, v jakém ho kouří. Snaží se na to soustředit. Chce mu vyhovět, ale společně s proudem moči, který jí trysá z klína a který nedovede zastavit i kdyby stokrát chtěla, toho na ni je moc. Je to… je to perverzní. Ten zvláštní druh vzrušení, o kterém se nedá povědět, zda je vůbec chtěné. Jenže i bez toho chtění, nebo dokonce navzdory tomu, vás zaplaví a ovládne. Klouže jí v puse a zdá se, že nabírá na síle. Chtěla by ho na moment pustit, možná vydechnout, snad se ho zeptat, co to má znamenat, poprosit ho o trochu trpělivosti, ale sotva ho začne tlačit jazykem ven, znovu si ji přitáhne zpátky do rozkroku. Chytne se tedy raději jeho boků, aby udržela rovnováhu, nechá mu svá ústa napospas k jeho potěše a soustředí se jen na to, aby co nejdřív vyprázdnila měchýř, dokud močí, je vůči němu bezmocná.

Konečně! Poslední kapka je venku! Konečně může… ale co vlastně. Pořád ji drží za vlasy a nedává ji ani náznak volnosti. Z jejího hlasitého odporu je díky masitému roubíku jen neškodné zahuhlání. Poslední šance, napadne ji, když zaryje nehty do jeho zadku. Vykřikne překvapením a teprve teď se dočkala uvolnění. Doslova ho vyplivne a popadá dech. Zkouší se narovnat v kolenou, postavit se a on ji pomáhá. Sám ji zvedá k sobě nahoru. Vlastně není rozlobený nebo arogantně panovačný, jak by se mohlo zdát. Je jen chtivý a nedočkavý. Teď to uviděla v jeho očích. Už čekal dlouho, příliš ho lákala a ona to ví. Rozumí mu. Dlouhý polibek to stvrdil, našla v něm omluvu chtíč a další žádostivost. Teprve to začalo. Odhrnul jí ohon vlasů, za které ji pořád drží, druhou tlapu položí na šíji a promne její pokožku. Zamrazí ji a ten mrazík sklouzne od krku po páteři až k pičce. Jak to, že jí tohle tak ovládá. To není jen on, to je tohle všechno kolem. Chňapne mu po něm a stiskne ho v dlani jako žilnatou násadu od kladiva. Zamručí spokojeností a znovu ji políbí. Pak si ji otočí a opře ji o kmen.

Zařve. Čeká to, byla připravená a chtěla to. Přesto vykřikne když ho do ní vrazí. Nemůže si pomoct. Není o nic něžnější, než když jí ho před tím narval do pusy. Přesně tak to potřebovala. Do teď to netušila, ale když to udělal, pochopila to. Jak to, že to do teď nevěděla? Znova, další příraz a plesknutí jeho koulí do klína. To miluje. Ví, že jak bude se bude blížit vrcholu, pytel se mu stáhne a ona o tuhle libůstku přijde. Místo toho dostane plnou dávku. Dneska to chce do sebe. Joooo, o tohle stojí. Právě teď. Sama mu jde vstříc, když on o kousek povolí. Až to plesklo jak do něj narazila zadkem. Chňapne po ní, sevře ji pravé prso a vrátí jí to. Tak silně, že to i přes tričko a mikinu zabolí. Chtěl ji tak zkrotit, ale jí to ještě víc rozlítí. Už nevelí. Je to boj. Boj o vrchol. Oč divočejší to je, o to rychleji spějí ke konci. Až na samém závěru se spojí a dojdou si pro společné vítězství. A je opojné jako už dlouho ne.

“Taky si mohl ještě pár minut počkat.” Ještě popadá dech, a slova ze sebe spíš plive.

“Čekat? To nešlo už ani minutu.” zašeptá ji chraplavě přímo do ucha.

Rozumí mu, dělá jí to dobře, ale už jen ze samé podstaty téhle divoké hry mu to nepřizná. Aspoň že jí dovolí otočit se k němu. Přitiskne se, skoro se na něj pověsí a instinktivně mu rukou zajede do klína. Drží si ho za měknoucího upatlaného ptáka. Tiskne ho zas v dlani a teď je to ona, kdo přede. Je přece jen její