Musíte ho zapít,ať je zdravý..

Tak zase tady byla neděle,přišel jsem domů až v noci,ve značně veselém stavu. Zapíjeli jsme narození syna mého kolegy a jak to mohlo dopadnout... Přijel jsem taxíkem domů,přivítal se s Karlem,který měl radost, že jsem doma,ikdyž jsem vypadal, jak jsem vypadal. Cestou od vchodových dveří až do ložnice, jsem za sebou nechával svršky oblečení,abych se pak svalil na postel a usnul spánkem spravedlivých...

Ráno se mě synek snažil vzbudit,abych mu udělal kakao,ale jelikož se mu nedařilo nastartovat můj operační systém,musel toho nechat a vzbudit ženu. Tak když mě viděla,rezignovaně vstala a udělala to kakao za mě. Cestou zpět jsem slyšel ,jak nadává,než se svalila zpátky do postele a usnula.

Karel využil příležitost a vplížil se do ložnice,kde mi čumákem žduchal do dlaně,visící přes okraj postele. Bohužel měl větší trpělivost než můj syn,tak mě probral. Pro jistotu mi i olíznul ksicht,aby si byl jistý že jsem vzhůru. Nemělo cenu na něj něco hrát,jakmile se mi pootevřelo oko a on to zmerčil,už mi nedal pokoj.

Můj mozek se snažil aktualizovat předchozí události,ale nějak se mu to nedařilo. Zapnul jsem automatiku, mé ruce pohladily Karla po hlavě a posadil jsem se na postel. Hlava mi třeštila a před očima se mi zjevil nápis "těžká jsou rána opilcova..." vyvrávoral jsem se z ložnice. Ta blbůstka co je v uchu na vyrovnávání rovnováhy,musela být asi porouchaná,protože jsem furt do nějakých věcí narážel... Cestou do koupelny,jsem sbíral věci ze země,včetně trenek... až teď mi došlo,že jsem vlastně nahý. Rychle jsem zalezl do koupelny a koukal na toho opilce do zrcadla. Tam na mě čuměl nějaký cizí chlap,pravda trošku mi byl podobný,ale určitě starší a s očima podlitýma krví. Zalezl jsem pod sprchu a pustil studenou vodu. Můj čurák,zareagoval okamžitě a schoval se do břicha a dveře přibouchnul koulemi.

Bylo mi to jedno,hlavně že ti trpaslíci v hlavě,přestali mlátit činely o sebe... Asi po čtvrt hodině,se mi začínaly vracet smysly a mohl jsem jít vyvenčit Karla,který už se nemohl dočkat a snažil se mi utřít záda,už jen abychom šli... Oblékl jsem se do šortek a trička,narazil si kšiltovku na hlavu a na oči dal sluneční brýle. Vzal jsem vodítko,sáčky na bobky a vyrazili jsme. Hned po tom co jsem vylezl z výtahu a vyšel ven,mi slunce vrazilo do mozku pletací jehlice a začalo štrykovat... Musel jsem sklonit hlavu,aby mi kšilt chránil zrak. Karel na mě udiveně čučel,ani se nevěnoval čmuchání jako obvykle. Asi mu přišlo něco divné,stejně tak jsem se cítíl. Ačkoli bylo ráno,venku už se dělal pořádný hyc...Vykročili jsme a mě se ten náš chodník,nějak furt vlnil pod nohama. Ptáci tak hlasitě řvali,že jsem si musel narvat do uší sluchátka od hans free,abych mi hlava nepraskla.

Karel se dnes držel jen kolem mě,jako by mě hlídal,což jsem ocenil,protože si mě vedl kam chtěl. Prošli jsme dvorkem a za chvíli mě táhl do kopečka a na psí louku. Šel jsem jako ve snu,nohy mě nějak zvlášť neposlochaly a každá,jako by chtěla jít někam jinam. Mozek mi stále vyhazoval chybové hlášky a modlil jsem se, ať aspoň hlavní funkce zůstanou zachovány. Snažil jsem se vzpomenout na předchozí večer. Matně se mi vybavovaly útržky předchozích hodin. Byly nějak zpřeházené a moc nedávaly smysl. Pivo,štamprle,jako by běželo ve smyčce,do toho nějaké útržky rozhovorů,tance na parketu,marná snaha dostat pod kontrolu výběr písní v džúboxu... Do toho ploužák s Biancou,mé dlaně na jejím zadku a zamračený pohled jejího manžela... Brrr... Kuwa... co se to včera všechno stalo?

Přišlo na mě močení,tak vytáhnu vercajk a močím. Dokonce i čůrám nějak šejdrem... Kalným zrakem kontroluju vercajk. Vypadá, že je vpořádku,že nedělal nějaké nepřístojnosti... Dočůrám,oklepu a schovávám do trenclí. Zip na šortkách je nějaký pokažený,tak ho schovávám vrchem,stejně jako jsem ho vytáhl...

Karel potáhne za vodítko,když zrovna mám palec za gumou šortek. Šortky se natahují plesnou mě přes pupek. Aaaauuuuu... Kurrrrva... Kdybych nemusel dát tolik energie do toho , abych vyrovnal rovnováhu a nespadl do té louže, co jsem tam udělal,tak Karla asi kopnu do koulí... Procházím parkem,potkávám stařenky, které míří do kostela,obloukem mě obcházejí a některé se i pokřižují. Nechápu co se jim na mě nezdá... Karel jde pořád u mě a dnes vyjímečně nelumpačí. Začínám mít pocit,že je něco špatně... Obvrávorávám park dokola,žáby v rybníku příšerně nahlas řvou,tak jim jdu vyčinit. Po asi pěti minutové hádce na ně posílám Karla. Ten na můj povel "ber lumpa..." jen na mě soustrasně kouká a příjde mi,že má snad i slzu v oku. Tlačím špunty sluchátek víc do uší a hledám nějaký šurt,kterým bych utišil žabáka, co furt mele to svoje "kvá,kvá,kwááááá..." konečně nacházím. Beru šutr,zvedám ho nad hlavu a chci sním mrsknout. Karel vidí nebezpečnou situaci a snaží se poodběhnout do bezpečné vzdálenosti. Našpanoval vodítko,které mám furt na ruce,tak se můj švih zastavil v polovině pohybu. Šurt vylétl,ale sotva metr ode mě s hlasitým plesknutím dopadl do vody. Voda vylétla do vzduchu a pár kapek mě zasáhlo. Je mi to fuk,protože žabák už je raději zticha.

Z povzdáli mě pozorují dvě paní se psy,očividně čekají až odejdu. Zamávám vítězoslavně na ně a odcházíme. Karel asi poznal,že dnes nemám dobrý start,tak mě táhne rovnou domů. Potkávám nějakou pejskařku,která když mě uvidí,bere svého psa do náručí a rychle odchází opačným směrem. Poslušně vlaju na konci vodítka a snažím se sním držet krok. Konečně jsme před barákem,slunko pere jako kráva,ikdyž je sotva půl osmé ráno... Kurrrva... zapomněl jsem si klíče,tak musím zvonit. Karel se na mě soustrastně kouká svýma psíma očima... Ozve se bzučák a otevírám dveře. Pomocí zábradlí se deru po schodech k výtahu. Stojím u výtahu a za chvíli jsem u vchodových dveří. Ani nemusím klepat a už žena stojí v otevřených dveřích. Opírám se o dveře od výtahu,abych vypadal normálně... Je nějak dlouho zticha... V očích má blesky a ruce v bocích... Prstem si posouvám sluneční brýle na špičku nosu,ty mi ale padají až na rty.

"Promiň milááášku,zapomněl jse klíše..." slyším svůj hlas. Její pohled měkkne. Začíná se usmívat a za chvíli už se normálně řehtá. Nechápu o co jí jde. Bere mi vodítko z rukou a Karla dovnitř... "Ty,zůstaň... čuně..." říká mi a já nechápu co tím myslí. "Zuj se venku ! " říká mi s kroucením hlavou a zadržovaným smíchem. Nechápu o co jí jde,venku vždycky zůstává Karel,než se mu otřou tlapky. Zouvám se a... Ty vole... kde jsem k tomu přišel? Boty mám od bláta a nějak to v nich čvachtá,z jedné trčí kousek rákosí. Ponožky mám celé mokré a vůbec nohy do půl lýtek taky. Jsou tečkované od rozprsknuténo bláta. Žena otevírá dveře a říká mi, ať mažu do koupelny. Předložka před vanou je srolovaná,jako když se Karel vymáchá v rybníce a pak jde rovnou do vany... Ozývají se čvachtavé kroky a s hrůzou zjišťuju,že jsou moje. Za mnou se objevují zablácené smradlavé ťápoty... Poslušně jako Karel lezu do vany. Koukám na sebe do zrcadla...

Kuwa... Ty krávo... Co to doprdele je??? Dívám se na odraz v zrcadle. Tam stojí chlap s kšiltovkou na hlavě. Na špičce nosu dětské růžové brýle,na sobě uplé žluté dívčí tričko kopírující každou mou "Mishelinku" oblečené naruby a ještě zády vepředu. Pod krkem mi visí štítek o složení a jak se má prát... V uších má zaražené špunty a kabel mu vede do přímo do šortek v rozkroku. Na rozkroku mám velikou skvrnu od bláta,jak na mě cáklo,když jsem "mrsknul" ten šutr do rybníka. Na tričku už jen spousta hnědých teček... Cítím smrad tlejicího bláta. Mám kropenatý i obličej a vlastně vypadám jako gay řidič hovnocucu po nehodě výpustného ventilu. Nemůžu se na sebe koukat... Přichází žena a zapíná sprchu. Jedním škubnutím mi vytrhává špunty z uší a rozkroku... Voda je ledová a sprchuje mě i v oblečení... Nemám sílu protestovat...Mlčím...

Doufám,že ten malý harant bude celý život zdravý,když jsme ho tak poctivě zapili...

Fred