Už spolu neumíme spát...

Už spolu neumíme spát. Je to tak... Pamatuju si,jak jsme spolu usínali. Ležela mi na rameni,nebo na prsou a já ji hladil ve vlasech. Spávali jsme spolu,držíc se za ruce,nebo v objetí celou noc. Když už jsme nespali v objetí,alespoň nohy jsme měli propletené,nebo se jen dotýkaly. Prostě,tak abychom jeden o druhém celou noc věděli. Sama se ke mě v noci tulila,když jsme se nahodou rozdělili. Stejně tak i já,když se v noci proberu,přikryju jí,nebo pohladím po vlasech. Tak to mám pořád... Jen to usínání už není takové jako kdysi. Už se ke mě nepřitulí sama,jen mi dá pusu na dobrou noc a zachumlá se do peřiny na své půlce. Je mi z toho smutno. Tešil jsem se, jak když teď budu doma,jak zase budeme spát jako kdysi... Příjde mi to kolikrát tak líto,že ani nemůžu usnout...

Probouzení...

Kdysi byla ona to první,co jsem ráno viděl. Většinou se budím dříve než ona,tak jsem ležel a koukal na ní, jak spí. Jak dýchá,jak se jí rozšiřují nosní dírky při každém nádechu,na její jizvičku z dětství na nose,na její zatočené řasy nahoru,na její rty,které pořád tak rád líbám,na její ušní lalůčky ,do kterých bych ji rád kousnul. Nikdy jsem to nevydržel a pohladil ji po vlasech,políbíl na očí víčka a na špičku nosu... Usmála se a otevřela oči...

Teď se probouzím bez ní... Přes týden je většinou v kuchyni a vaří dětem snídani,nebo už na cestě do práce...

Naštěstí se neprobouzím sám... Vždycky se ke mě tulí mé děti,které přicházejí během noci k nám do postele. Někdy přijde,jen jedno,někdy všechny tři. Leží mi na pažích a tisknou se ke mě. Otáčím peřinu na šířku,abych je všechny přikryl,že mi čouhají nohy mi nevadí. V polospánku,je hladím po vlasech a políbím je do vlasů... Jsem za ně moc rád,za to, že se probouzím s němi v náručí. Vím,že mi vyrostou a už k nám do postele chodit nebudou. Proto je nevyháním zpět do pokojíčku,ale naopak je tisknu k sobě. Miluju je ,ikdyž zlobí a odmlouvají Miluju je, ikdyž se perou mezi sebou. Miluju je ,ikdyž jsou schopné polovinu vody z vany,vycákat ven. Miluju je ,ikdyž mi pak do vany padají panenky,nebo autíčka. Miluju je ,ikdyž je jdu v noci přikrýt a šlápnu bosou nohou na kostičku Lega. Miluju je, ikdyž mi v neděli večer,přinesou krabičku na svačinku ještě s páteční svačinkou... Miluju je, ikdyž voskovkami pomaly stěny v pokojíčku. Miluju je, ikdyž mi pomalovaly pastelkama pracovní papíry... Miluju je,protože to jsou děti,mé děti,má krev...

Nikdy se neprobouzím sám,kdyby už u mě nebyly děti,vždycky u postele bude ležet Karel. Při mém prvním pohybu je na čtyřech a bubnuje mávajícím ocasem do skříně. Čumákem mi drcá do dlaně a směje se na mě svýma psíma očima. Vyhrne pysky a vycení na,mě zuby. Zubí se,že už je ráno a půjdeme ven.

Probouzení je každý den krásné...jen to usínání už není co bývalo. Večer usínám smutný,ale probouzím se šťastný...

Ano,i muži potřebují doteky,potřebují pohladit,potřebují obejmout,potřebují vedět,že jsou milováni...

Fred