Na zdraví ...

Má dnes narozeniny. Sedm křížků za sebou.

Před deseti roky jsem mu poslala blahopřání s podpisy všech jeho vnoučat, aby věděl, kolik jich má. Asi za dva týdny mi zvoní telefon. Jsem překvapená. Ale nevím, zda je to jen tím překvapením nebo i něčím jiným. Možná si to ani neuvědomím, prostě … vykám. Celý ten telefonát jenom vykám a ani nevím, jak oslovit. Jak oslovit - svého tátu.

Mám někde schovanou malou fotku, na které mu je osmnáct. A v hlavě vzpomínky na setkání v autobuse MHD a na rohu naší ulice, kde mě zval do kina. Jen se už asi nikdy nedovím, zda to byl on, můj táta.

Rozhovor, který nakonec vedl do prázdna, stejně jako další a další roky.

Občas na něj myslím. Říkám si, zda až mi jednou přijde zpráva, že už nežije, jak mi bude, zda mi bude líto, že jsem ho nikdy nenavštívila, nepovídala si s ním nad čajem v kuchyni u stolu, nezeptala se, jak se daří, jaký byl jeho život, neobjala ho a neřekla mu: Táto.

Ano, mám skvělého otce, toho nevlastního. Přišel k nám, když mi bylo osm. Hrál se mnou různé hry, vozil z Německa žvejky, učil mě vázat uzly, krájet buřta na oheň, vysvětloval mi fyziku do školy … Stal se mým mužským vzorem. Tím nejlepším. Psala jsem o něm v maturitní práci na téma – Člověk, kterého si vážím. I když o něm mluvím jako o tátovi a velice si ho vážím, nikdy jsem mu tak neřekla.

Myslím teď na toho biologického (jak cize to zní). Možná měl o víkendu velkou oslavu, přijely jeho dcery a vnoučata … Poslala bych mu třeba fotku polární záře, kterou jeho nejstarší (možná) vnučka viděla za polárním kruhem.

Myslím na něj a zvedám pomyslnou číši vína. "Tak na zdraví, táto. Všechno nejlepší …"