Není třeba slov

Můj drahý,

otázka, zda si my dva můžeme ve společné přítomnosti pouze povídat, ve mně vyvolala řadu myšlenek a úvah. Některé z nich snad nabídnou odpovědi. Ano, máš pravdu, nemůžeme. Protože dotyk, pohlazení, nahota je to nejbližší, co si můžeme vyměnit. A slova? Řekla bych mnoho věcí, ale nehodí se to. Buď mlčím, nebo říkám hlouposti a popichuji tě. Kdybych ti říkala, jak je tvůj úsměv zábavně rošťácký, oči jiskrné a rty dokonalé k líbání, budeš v rozpacích. Co bys mi tak na to mohl říct? Nemůžeš mi oplatit stejnou mincí, a proto se o tom nechci ani víc přesvědčovat. Nežádám to. Snad i ze strachu. Zajímá tě, jaký ve skutečnosti žiji život? Moje plány, sny, práce? Co já vím o tvých, sám víš, kolik mi toho neprozradíš o sobě? Necháváme množství věcí nevyřčených, protože bychom každý řekl něco jiného. Je to tak dobře. Když tě můžu políbit, je to jediný okamžik, kdy tě mám nejblíž, pár sekund, minut. Chvíle, kdy si si můžu říkat, jak tě znám...ale pak si uvědomím, jak nevím, nevím nic. Neznám tvoje myšlenky. Chápu jen tvoje pohnutky a ty zase mé.

Navždy tvá XXX