Na obhajobu gentlemanů

Ano, já vím, oni to nepotřebují. Stojí si pevně ve svých kramflecích, i když zdánlivě ledabyle, pod sakem rozepnutou košili bez kravaty a v očích se jim blýskne úsměv nad ubohými slovy těch ... druhých.

Taky mi ve schránce přistála zpráva s dotazem:

Vyčůráš se mi do pusy?

Úsměv a jen krátká odpověď: Nevyčůrám.

A pokud chci dát víc času, napíšu důvod.

A někdy se rozvine krátká vysoce úrovňová debata na téma čůrání.

Jednou, sic na jiném servru, mi přišla slova trochu tvrdšího kalibru od dominantního muže.

Odpověděla jsem ve jménu své přirozenosti slušně a mile a vzápětí se tvrdost slov změnila a s nimi přišlo vysvětlení o domněnce, že možná to ženy zde tak chtějí. (Ono je asi někdy nesnadné se v ženách vyznat.) S odhalením skutečné virtuální tváře následovalo milé dopisování.

Ano, nenastalo by, kdybych na úvodní zprávu odpověděla jinak, stejně tvrdě nebo agresivně či urážlivě.

Ne, nemohu si stěžovat, nebo konstatovat, jak už mnoho žen zde pravilo, kterak hrůzné zprávy mi chodí, resp. chodily. (Od chvíle, co mám na profilu napsáno: Děkuji, že mi nepíšete, si píšu pravidelněji jen s jedním a nepravidelně s jedním až dvěma.) Nechodily.

Značná většina úvodních zpráv byla milá, zdvořilá, potěšující ... až mi bylo i líto, že právě s nimi se setkat nemohu.

A pokud bych z tohoto vzorku měla dělat závěr, zněl by: Gentlemanů je zde víc než těch ... druhých.

(Závěry však, možná raději či z určitých důvodů, nedělám.)