Emja

Kapky stékají po skle
Kreslí své dráhy a vytvářejí krásný ornament
Dvě se slévají v jednu
A někdy (to když je v cestě nějaké smítko)
Se zase jeden proud rozděluje ve dva
Stékají, dokud nesplynou ke konci své dráhy
A nevsáknou do země

Vím, je to podivné a vy mi to snad ani nebudete věřit
Všechny své lásky jsem potkal v dešti
Ano v dešti, ačkoli často bylo nebe modré
Stejně jako déšť smývá prach z ulic
Pohled náhodné neznámé, která vbrzku mohla by se státi známou
Vždy stále znovu smývá z mé duše
Pocit odkázanosti sebe sobě samému
A rty v okouzlení bezděky šeptají
Máte tak krásné oči
Jako by právě pršelo
Máte v očích ocelový lesk mokrých dlažebních kostek
A chtěl bych vás spolu s Jacquem Brelem přesvědčit
Že právě já jsem ten, kdo vám navrší
Pyramidy perel kapek dešťových
Sesbíraných po zemích, kde nikdy neprší
Co říkáte?
Že nestojíte o ně?
Ach ne, zůstaňte takhle ještě chvíli
Vždyť, co když se krása ztrácí
Stejně jako vysychají louže…

Ne, to nevadí, že prší
To jen nechápaví lidé se pořád dívají
A navzájem si říkají
Proč tady ten promočený člověk stále postává
A usmívá se
Jakoby někoho čekal

Co kdybych někoho potkal?