figurky ze šmantů

Je sobotní večer a naše auto parkuje před kulturákem. Tiše na něj dosedají velké vločky sypajíc se z noční oblohy. Procházíme dveřmi do útulného tepla místností a po návštěvě šatny se zvolna po schodišti přesouváme do náruče haly před tanečním sálem. Vše je krásně osvětleno a biletářky nám odtrhávají kontrolní kupon na našich vstupenkách. Já obyčejný človíček vstupuji do velkého světla ramp podnikatelského plesu na našem maloměstě (rodáci by se nyní asi urazili) Procházíme kolem tomboly, tedy stolů plných zbytečností, které věnovali ti největší bussinesmani našeho regionu a u každé je cedulka kdo ji vložil. Trošku škodolibě si pomyslím, že mi to připadá, jako když si kluci přeměřují pindíky, sám se tomu v duchu zasměju, ale pak mi ztuhne smích. Jako hlavní cena je mrtvola, originál mrtvola kance, který nic nevěděl o pánech podnikatelích a spokojeně se rochnil v nějakém bahništi, když odkudsi přilétla kule a ukončila jeho životní dráhu a jako by to nestačilo, ještě jej posmrtně vystavují jak báťušku Lenina. To už se přesouvám do tanečního sálu.
Odmala, mám takový zvyk, úchylku říkejte si tomu, jak chcete. Sleduji lidi, jejich postavy a tváře a hledám podobnost s lidmi jinými, je to podvědomé, není to tak, že bych si tu sedl a říkal si tak a teď budeš deset minut čumět na lidi a pak si o tom napíšeš závěr. Ne, bezděčně kloužu zrakem po obličejích a říkám si tahle paní má kukuč jak teta Máňa z Vysočiny. Již sedím u svého stolu a najednou se do sálu nese člověk polobůh, chlapík něco kolem pětačtyřicet, před sebou kulí břich, z límce mu stoupá masitý krk, hlavu ostříhanou trojkou (pozn. redakce 3mm), malá skoro až prasečí očka duclaté tváře, které se neustále pohybují. Ano, na ples, který měl být plesem smetánky se dostaví člověk, který všechny přehlíží jak lány družstevní a žvejká jak Růžička na střídačce Slavie.
Suneme se na parket a kolem mne proskotačí dáma, no jak ji lépe nazvat. Vždy se o ženách snažím mluvit s patřičnou úctou, ale jak to napsat pětapadesátileté trdlo (moc vás prosím dámy neuražte se) No zkusím ji popsat, z černé minisukně vyčuhují, o berličce hnátky křivé… to ne neměla berličku, tak velmi hubené nožky, černá blůzka či halenka na tenkých ramínkách, samozřejmě bez. Nad jejím krkem zručně namalovaný obličej a blond vlasy zčesané do culíku. Začla hrát hudba a ono „děvče„ začalo vesele poskakovat, její doprovod byl nadšen, to mne však již naštěstí rytmus odvál po parketu kousek dál.
No ty ses taky vyvedl, zas jeden rádoby fešák, hromotluk v pískovém obleku a po jeho kulaté hlavě se mu leje pot a ty směšné pohyby, vypadá to, že celé tělo tančí, ale každá končetina zvlášť, bez ohledu na ty ostatní. Sakra, ale ten je povědomej, nebo je někomu děsně podobnej. V rytmu hudby jej mé oči spalují pohledem a já vím, že dokud nepřijdu na to odkud jej znám nebo komu je podobný, nebudu mít klidné spaní. A pak to přišlo, slastné odhalení, jako pomyslný blesk z čistého nebe.
„Vole, tancuješ před zrcadlem“