Pancéřová víla

… … … …

Časy dávné, ale vzpomínky věčné. Zlín, starý (už neexistující) taneční klub Áčko. Pátek večer. Plno lidí. Klub s tanečním placem a boxy okolo a patrem s výhledem na všechno to dění dole. Stojím tak u zábradlí nahoře. Koukám kolem. Parket plný, všude plno lidí – mačkajíc se na sebe. Mezi tím statickým stlačením jsou žíly proudu pohybujících se lidí tam a jinam. Byla tam jedna slečna. Neodpovídala stavu dění dole. Tancovala ale netancovala na parketu. Tancovala v té "tlačence lidí". Byla jak z jiného světa. Éterická. Kašlajíc na okolí a jedoucí si to své. Nenechajíc se vyrušit ničím a nikým. Nedotknutelná ale stále pod nátlakem. Nejde si nevšimnout ty kohoutky, jak sledují její dění. Načechraní šulinci, ve skupince slintajíc si na trika. Navzájem se povzbuzující, aby šli na tah, maršovali k ní. Jeden po druhém zkouší. Jeden po druhém jdou k ní a … co vlastně chtějí zkoušet :)) ach, vošousti jedni. Je to nádherná podívaná. Bavím se. Po nasycení té lidské "interakce" se odebírám svým směrem. Vklouzávám to "tlačenky" ... do žil pochodu mas. A v jistém okamžiku míjím stále tancující vílu. Jede si stále to svoje. Měla takový snad i zelený šátek kolem ramen. A o to více působila jak víla. Byl to hezký pohled na ni. Svůj prožitek jakoby posílala dalším co dokáží to vstřebávat. Za svého pochodu svým směrem usmál jsem se na ni nevnucené, lidsky. … … Ve svém procítěném pohybu pažemi … natáhla se, chytla mne za krk, přitáhla si mne a políbila. Letmě. Jako když si jdete tak v klidu po chodníku a srazí vás vlak, ale příjemně. A zase tancovala a já šel dál. Je zbytečné co by, kdyby. Ale je mi jasné, že kdybych se dožadoval kdoví čeho, celé by to spadlo jako křišťálový lustr a bylo by rázem nic. … … Roky se mi to už zamlžilo snad i trochu. Nebyl to nakonec jen sen? Nebyl. Mám to tak silně vryté do duše. … … Nemám rád sebelásku, odpuzuje mne egocentrismus. Ale lidi, s dovolením, safra doprdele, já se cítil v tu chvíli jak … VŠEMI BOHY POLÍBENÝ!