Když umře "to něco" v nás ...

Jak tu tak pročítám poslední měsíc blogy ostatních, tak vidím, že plnou hlavu různých myšlenek nemám jen já …

Chtěla jsem třeba napsat původně něco jako protiblog k blogu Brtníka ( @brtnik148 ) z 19.6., když jsem ho přečetla … Ono to je totiž taky naopak tohle … Někdo má doma v lepším případě po delším spolužití třebas taky „Starýho a jen a jen věčně nespokojenýho kamaráda“ … „Osobního nepřítele“ … „Kritika všeho“ … Ale zůstává … Z různých důvodů … I když zcela jasně tuší, že i druhá strana už je jinde asi a proto je všechno tak nějak naprd …

Krásný a hodně k zamyšlení jsou i blogy Kapičky ( @_kapka_ ) … Taky rozebírá spoustu věcí totiž … Mrkněte k ní ...

Ale je třeba ten důvod zůstat v tom všem dál spolu ještě „láska“, anebo „to něco“ - tím myslím to wauu, přitažlivost a okouzlení tím druhým? Sex?

Anebo nás drží zvyk, strach ze změny, z reakce okolí na ní? Strach znovu začít, že bude ještě hůř? Strach být sám/sama? Strach přijít o to společný „materiálno“? Anebo nakonec o ten stereotyp? O jistotu i toho z části nefunkčního vztahu? Protože přeci není plně funkční, když chybí sex – ať už nefunguje, anebo není vůbec a hledá se jinde ...

Ono v nás postupně umírá „to něco“ co tam kdysi bylo … Z různých důvodů … Zvlášť, když Vám třeba dojde, že žijete život toho druhýho, ne svůj, ne společnej … A umírat bude dál a dál a víc a víc …

Umře v nás ta touha být s tím druhým se vším všudy …

Už se jedno ráno nebude chtít vstát a fungovat takhle dál třebas …

Pak je jiná varianta … Bude lepší zůstávat někde venku co nejdýl to jde a snažit se „nepotkat“ toho druhýho, anebo jen minimálně … Jen se míjet, než poslouchat dokola ohranou písničku ...

Bude hodně těžký strávit společnej čas … Dokola to samý … Rituály a ustupování jednou stranou, protože následuje peklo, pokud není po jeho/její vůli … Neustálá kritika a neuznání vlastních chyb druhý strany … Proč hledat chyby jen u sebe? A to je nesmysl, chyba je vždy na obouch stranách, jen je to těžký přiznat … Zvlášť třeba pro toho druhýho co se mu pořád přizpůsobujete, aby byl klid ...

Půjde míň a míň jakejkoliv pokus o sex … Až to dojde k tomu, že to nepůjde ani z jedný strany … Jste najednou spolubydlové, nic víc …

Nic nepůjde už hladce, protože umřelo „to něco“ v nás … Ta neděje, že je ještě jedna šance … Ten poslední záchvěv rádoby touhy … A ono už to fakt nejde opakovat dokola, je to marný a vlastně už dávno bylo ...

Jeden virtuální kamarád tady na to má jednu radu … Najdi si někde „převozníka/převoznici“ (což je super výraz pro milence/milenku), než se rozhodneš pro definitivní řešení cesty dál … I Ty budeš převozníkem pak a uvidíš, co bude následovat …

A převozníci podle něho můžou nakonec jezdit i v tandemu … A pak můžou někteří zjistit, že není třeba jezdit v tom tandemu na dvou lodičkách, ale že jim bohatě stačí jedna …

Anebo jeden z nich vystoupí, když potká toho „pravýho“ pro další život … Život plnej nehraný lásky, vášně, možnosti být sám sebou … Nebýt už tím nuceně společným MY … Být TY a JÁ … A bez výčitek, se všema chybama … Být každý originálem, který doplňuje toho druhého … Miluje ho a dá mu volnost, důvěru, část svýho já ...

Další variantou je, že vystoupí znovu na známém břehu … Druhá (třetí, stopadesátá) šance … Přesto bude šťastnej ...

Ale jo, tak to asi má být ne?

Nikdy není pozdě začít znovu a jinak …

Platí „Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?“ …

Vždyť spousta lidí pak funguje líp jako kamarád, nežli jako partner …

Je to tak? Anebo není?

Jde postavit most přes minulost?

Hledá tu většina z nás „převozníky“?

Co tu vlastně hledáme?