Bylo jich, původně, sedm

kamarádů z Lesní čtvrti. Chodili spolu do stejné školy, po základce se rozběhli na studia a do učení, ale věděli o sobě, stýkali se, už ne na hřišti, ale každou středu u pivka na Myslivně. Časem se jejich řady rozšířily o kamarádky, lásky, duše spřízněné, spolužáky a kolegy. A jednoho dne se dostavil kamarád Vasil s úžasnou zprávou. Objevil nedaleko města starou, polorozpadlou sušárnu na ovoce, která je za legrační peníz k mání. O víkendu se hoši vypravili aby objekt okoukli a hned padlo rozhodnutí Jdeme do toho! Klasické paseky, až na jednu usedlost, která sloužila jako občasná víkendová chalupa, nebyla široko daleko živá duše. Rychlá a úspěšná dohoda s panem majitelem a ten jim polorozpadlý objekt za 10 tisíc prodal. Nastala doba rekonstrukce a budování, z původního objektu toho moc nezůstalo, ale pracovalo se intenzivně a za pár měsíců byla rekonstrukce dokončena, chaloupka pokřtěna na Chatu pod lipami. Majitelé pozvali své blízké, kamarády a přátele na třídenní happening – bečka, ne jen jedna, guláš, opékání a samozřejmě slivovice, ta přece, nemohla chybět. Sešlo se nás tenkrát kolem pětatřiceti, vzpomínalo se, popíjelo, zpívalo-bylo to tou dobou hodně o Karlu Krylovi, osazenstvo se střídalo, někteří odjížděli, jiní přijížděli a pamatuji, jak jsme tenkrát, v době složité, těžké a nesvobodné zpívali sborově tu nezapomenutelnou – Běž domů Ivane…….. Připomínalo to scénu z pohádky Pyšná princezna, když si švec odskočil zazpívat do sousedního království. My nemuseli odskakovat, protože široko daleko nebyla živá duše. Asi máme na 21. srpen 1968 každý jiné vzpomínky, já včera vzpomínala a vzpomínám na úžasné chvíle s kamarády-přáteli a jakkoliv to bylo datum smutné, moje vzpomínky smutné nejsou. Byli jsme mladí, plni elánu, chuti do života a v duších jsme chovali naději, že zase bude líp……..