Jaro, jaro, jaro...

hmm... Přišlo...ok...všechno se probouzí...ok....jenže já se taky probouzím a tím už se nikdo vyrušovat nedá...

Stačí se trochu nadechnout toho svěžího, sladkého oteplujícího se vzduchu a točí se mi hlava...v hlavě mám tolik nectností a nápadů, že by se za to nemuselo stydět několik chlapů dohromady! Jenže, věřte nevěřte...v tom světě venku, do kterého se ráno probouzím, vstávám a odcházím, to muži nechtějí. No ano, nechtějí. Mám chuť si hrát, zlobit, škádlit...poslední dva večery bych se umazlila k smrti...a toho druhého nenechala spát. Jenže moje něžná, vyzývavá výzva, ze které zcela jhasně vyplývá, jak moc toužím po další společné noci s ním (které jsou posilujícím zážitkem na pár dní dopředu), ho nechává zcela chladný...

Bodejť by ne! Jak že se to říká? Takové to ohrané klišé? Že zakázané ovoce chutná nejlíp...a následně, co jednou ochutná, víc ho neláká? Může se to "jenom" nabízet i několik týdnů, můžete hrát divadlo alá nemám zájem do aleluja... a pak...jednou mu dáte kousnout, podruhé, potřetí...a ovoce už není sladké a má v podstatě chuť vyčpělé coca-coly...

Říkáte, vydat se o dům dál a hledat štěstí jinde? Jenže mě se to ukrutně líbí s ním...Pak taky nepovažuji za obohacující mít v posteli každý měsíc nikoho jiného...to si to nestihnu ani užít, ani vychutnat...Já si chci hrát, zlobit, provokovat...ale ne deset do tuctu...jen jednoho...hrát každu společnou noc na jinou strunu a vychutnávat si tolik chutí, kolik se dá ...