fakt mě zajímá Váš názor

Kdo hledá, nesmí se divit, že najde

Dnes je to spíše zamyšlení a jsem zvědav na Vaše laskavé reakce. Říká se, kdo hledá najde, ale popravdě chce vždy, ten kdo hledá najít? Povím Vám tři příběhy, tři modelové situace a budu rád, když se k nim vyjádříte.
Asi to všichni pamatujete a znáte, někdo pamatuje více neb je to nedávno a někdo pamatuje méně, zato to zná i z druhé strany. Ano i já jsem byl malý kluk a se svou o tři roky mladší sestrou jsem již od konce listopadu přemýšleli, kam bychom schovali kupu dárků, kdybychom byly rodiče. Každý rok jsem pak ve chvilkách osamění doma hledali a smejčili. Každý rok až do toho osudného, zase jsme hledali a pátrali a nevím, jestli to bylo tím, že jsme byly větší a bylo těžší před námi něco schovat, či zda to byla jen nedbalost rodičů. Ten rok jsme našli, oči nám svítili jak žárovky a naše objevitelská srdce byla naplněna až po okraj. Jenže čas šel dál, čtyřiadvacátého obvyklá procházka do lesa s jablíčky a mrkví, jako nadílka zvířátkům a pak už se nesmělo do obýváku, co kdyby přišel ježíšek tak abychom jej nevyrušili. Slušně oblečeni s bradou od rybí polévky a mastnou pusou od salátu jsem napjatě očekával zazvonění budíku (tedy tenkrát rolniček andělů jenž doprovázeli ježíška) Najednou je to tu, něco zvoní tatínek se jde podívat a pak nás volá. Prskavky prskají, svíčky svítí, vše je přesně jak má být, jen něco je malounko jinak. Tamten velkej balík je segry panenka, a ten hranatej to je stiga hokej a tam ten placatej to je ta nová knížkac o jsem ji už půl tajně přečetl . Ještě jsem je ani nezačal rozbalovat a už se mi do toho ani nechtělo, tehdy jsem hrál divadlo, jen abych nezklamal rodiče. To byly nejhorší vánoce co jsem kdy zažil.
Situace dvě. Můj kamarád byl již delší dobu na štíru s manželkou, prostě jim to moc neklapalo, vynechme důvody co a jak a proč. Jen jsem dost často poslouchal jak ta slep..e, nebo kr..a mu prohlíží počítač a v něm poštu, občas mu zkoukne telefon a co si to dovoluje, že je úplně blbá, atd atd. Prostě stav do kterého se někdy lidé dostanou. Bylo poklidné dopoledne, když se u mne stavěli v práci a přišli si posedět a pokecat u kávy, proč ne rád jsem je oba viděl. Čas nám poklidně běžel, když ona se zvedla a řekla, že si odskočí. Jen za ní zaklaply dveře kanceláře, mě úplně zatrnulo. On se slovy „tak se podíváme, co to tu máme“ ji prolustroval kabelku a projel mobil. V ten moment u mne hodně klesnul v ceně. Tohle doopravdy nesnáším
Situace třetí. Můj letitý přítel, jenž měl dceru skoro stejně starou jak mé děti a s kterým jsme s rodinami strávili hodně moc času a dodnes jsme si hodně blízcí. Děti byly v pubertě a nepřestávali nás udivovat deno denními průsery a že jich bylo. Tak jsme si tak popisovali různé zápichy našich ratolístek, až jednou přišel a povídá
„ty vole, našel jsem její deník“
Znám ho a tak jsem se napřímo zeptal
„našel náhodou, nebo nenáhodou“
„no já věděl, že nějakej má tak jsem hledal“
„ale to jsi neměl, doufám, že jsi jej neotevřel“
„proč bych ho asi jinak hledal?“ až teď jsem si všiml, že je mírně zesinalý a nějaký strhaný
„no a co?“
„vole já se o sobě dověděl věcí“
„no vidíš, nemáš právo dokud ti nedovolí“
„to není to nejhorší, víš čím mne nejvíc dostala?“ „no to nevím“ „si tak čtu v tom deníku co se stalo co s kým a co já a ve mně ti to vařilo a oči mi kloužou po řádcích, když tu najednou čtu: táto jestli to čteš do smrti s tebou nepromluvím „ Hele mě ti vypadl ten deník z ruky a velmi opatrně jsem jej vrátil na místo , už do něj fakt ani nekouknu.

A teď už je to na Vás, ponechme stranou city, domněnky, podezření má člověk právo hledat tam kde je soukromí jiného?