Krása ticha

Jeden retro,
ke kterému se často se slzou v oku vracím, protože to byl ten kouzelný čas, kdy nás byl plný dům a byli jsme všichni šťastní.

Krása ticha
Co bych za ni kdysi dala, za tu krásnou chvíli ticha, tehdy nedostižnou, kdy sama bych v tichu seděla, třeba si četla nebo docela prozaicky zašívala oděvy dětí, které nevydržely prodírání se křovím, či jiných dětských her.
Kdy to jejich dětské hašteření a překřikování přehlušoval štěkot psa a jejich občasné pokusy o hraní na kytaru mě tenkrát přiváděly skoro k šílenství.
Když odchod z domu a samozřejmě i příchod byl oznamován stejně hlasitě, jako když místní rozhlas ohlašoval cosi o sběru papíru nebo něco, co bylo považováno za důležité.
Co bych tenkrát dala za kousek ticha, tenkrát, v ten čas, když dům byl plný života a najít v něm tichý koutek bylo velké umění.
A najednou je všechno jinak, to ticho už není ani vzácné, ani krásné a vůbec se mi nelíbí. Je kolem mě dnes a denně, už celý dlouhý čas.
Co bych dnes dala za dům plný života, plný mých milých, plný hudby, křiku dětí a štěkání psa.. …….