Obětovat se pro lásku? Ne!

Byla jednou jedna mladá a tenkrát ještě blbá třeba Maruška.
Kluci se jí tenkrát chtěli dostat do kalhotek, protože měla řekněme větší dekolt, než bylo běžné a nezištně rozdávala úsměvy na všechny strany.
No jo, jenže čím víc jí nějaký ten otrlý chlapec chtěl, tím větší dělala drahoty.
Až jednou potkala Pepíka.
Pepík byl hezký, šikovný a hlavně chytrý. Takže i když po Marušce taky toužil, tak věděl, že když zvolí taktiku přehlížení a nezájmu, že bude mít větší šanci.
A taky že jo! Marušku sralo, že si jí vůbec nevšímá a byla dotčená, že jí nevěnuje žádnou pozornost, a tak se rozhodla ho sbalit sama. Poletovala kolem něj, mrkala očíčkama a předváděla se. Pepík ještě chvilku dělal caviky, ale nakonec byl rád, že dosáhl svého. Zamilovali se do sebe, užívali si růžových brýlí a vášnivého sexu.

Po několika letech, ale nadšení, jak tomu tak bývá, začalo vyprchávat. Maruška byla smutná, že si jí Pepík moc nevšímá a tak se o to víc snažila si ho hýčkat. A čím víc o něj pečovala, tím víc jí měl Pepík na háku. Začala tedy pochybovat sama o sobě.
Nechápala, když ze sebe dává vše, proč si toho ten druhý neváží?
Zaslepená se pořád snažila a bojovala o malý kousek pozornosti a lásky, ale bylo to zbytečné. Možná ještě horší!

Až jednou, když už toho měla dost, tak si sbalila věci, napsala láskyplný, ale smutný dopis a opustila ho.

Ze začátku hlavně doufala, že mu bude chybět a bude jí chtít zpátky. Ale jak si tak chvilku žila sama, tak se přestala zaobírat tím, co znamená pro druhé a zaměřila se konečně na sebe. Byl to sice nezvyk, ale zároveň obrovská úleva a pocit svobody. Dělala si radost různými blbostmi, výlety a začala získávat opět svou sebedůvěru.

A co Pepík? Začalo se mu stýskat a to ticho doma, které si vždy přál, stávalo se ohlušujícím. Uvědomil si, že Maruška je přesně ta žena, kterou si vždy přál, ale musel jí ztratit, aby to pochopil.

Od té doby pokaždé, když se mi něco nelíbí, bouchnu do stolu. A manžel se většinou usmívá a říká...
"Ty jsi tak roztomilá, když se rozčiluješ."
Samozřejmě ne vždy, někdy bouchne taky a musíme najít kompromis, ale je to stokrát lepší, než se nechat tím druhým dlouhodobě tlačit do kouta.

Nikdo nechce mít doma puťku, nebo nějakýho šmudlu, co nám všechno odkýve. Čím víc, byť v dobré víře, se snažíme přizpůsobit tomu druhému, čím víc ho chceme, nejen že ztrácíme sami sebe, ale ani pro ty druhé to není přitažlivé.

Děje se to při balení, když někdo hodně tlačí na pilu.
A děje se to i ve vztazích bohužel často. Je to nenápadné plížení energie jen jedním směrem a to je většinou cesta do pekel. Člověk se bojí, že když se to pokusí zastavit, tak ztratí vše, ale opak může být pravdou... Minimálně získá úctu sám k sobě...