Milováni po písmenkách

Ponocovat by se nemělo. Ale copak to jde? Ten čas tady tak letí. Už hodinu si říkám, vypnu notebook a zalezu si pod peřinu, zavřu oči, vždyť zítra je taky den. Nic ti neuteče. Ráno budu vypadat jak mumie nebo přinejmenším budu mít pod očima černé kruhy, které mi ale fakt nesluší. Jenže….

…někdy se rozjede komunikace tak, že je těžké napsat…dobrou noc, půjdu už spát… Když v hlavě víří tolik různých myšlenek, co mu chci ještě napsat. Nebo pozoruju ty tři tečky, které plují sem a tam, a čekám celá napjatá, jaká věta se objeví. Stejně v té posteli budu sama, není tedy tohle čekání lepší než jít už spát?

Vzpomněla jsem si na jednu neskutečnou noc tady asi před osmi lety. Tehdy jsem si psala s mužem odněkud z Plzně. Znali jsme se už nějakou dobu, celkem normálně si psali, žádná divočina ;-) Jenže tenhle večer byl něčím jiný. Začali jsme jako vždycky, povídání co a jak přes den, o víkendu…po půlnoci se konverzace lehce zvrtla, ani už nevím, co to vyprovokovalo. Možná moje sprcha nebo jeho koupel ve vaně. To už si tolik nepamatuju. Co si ale pamatuju je, ten příjemný pocit uspokojení. Nebyl to sex po telefonu, bylo to milování po písmenkách. A bylo vážně pěkný. Mělo to náboj, bylo to plné chtíče, líbání i vyvrcholení a možná, kdybychom nebyli od sebe tak daleko, tak by bylo i naživo. Těžko říct. Naše psaní skončilo kolem půl šesté ráno a to už nemělo cenu jít spát. Dala jsem si snídani a celá ještě vzrušená šla do práce. Nikdy už jsme spolu ale takovou noc nezažili, přesto, že jsme si psali dál.

A vlastně jsem už nikdy takovou noc s nikým nepromilovala. K tomu je třeba asi zvláštní chvíle i fajn protějšek. Jo, někdy jsou vzpomínky na zdejší pobyt fakt prima.

Hezký den t22