Jak jsem našla své temné já

Během celorepublikové karantény jsem měla díky práci z domova a nedobrovolnému odloučení se od civilizace čas se víc nimrat v sobě (aspoň duševně) a dát prostor stránce svého já, na kterou jsem, spolu se svou sexualitou, úplně kašlala. A taky jsem si objednala komiks. Trojdílný. Takový hezký, romantický, vyvedený v hřejivých barvách, o dvou mladých holkách a jejich kamarádech, kteří zbožňují si hrát... s tou nebo tím druhým. A taky milují latex, pouta, spoustu sexy hraček a... bolest.

Když jsem viděla první obrázek spoutané sexy zrzky v latexu, kterou má v plné moci brýlatá tmavovláska se šelmím pohledem, rozhořely se mi tváře. Doprdele. Ty holky jsou nakreslené a se mnou to dělá tohle? Jemně stylizované figury, namalované spíš eroticky než s vulgární anatomickou přesností... A vtipkovaly spolu, dobíraly se, z celého jejich dialogu vyzařovala pohoda a chtění. Ano, komiks Sunstone je “jen” romantika, ale plná lidskosti a hlavně omylnosti, jak ze strany dominy, tak subinky. Tmavovláska není jen nonstop domina v latexu a s bičíkem, ale i brýlatá ajťačka a nerd jako poleno, nervózní a plná emocí. Subinka zase není jen poslušný robotek bez práv, ale cítící lidská bytost, dojemná, vtipná i na facku. Zkrátka a dobře, tahle směs obrázků a lidského scénáře ve mně otevřela dvířka do místnosti, o které jsem neměla ani tušení.

Jako správná spisovatelská duše se nechávám často ovlivnit díly, která čtu nebo sleduji, případně světem okolo sebe. Tenhle komiks nebyl výjimkou. Nevěřili byste, kolik času se dalo za karantény ušetřit tím, že člověk sedí na zadku doma a nejezdí do práce. Můj den v tu dobu vypadal následně - dopracovat směnu, zavřít pracovní počítač, otevřít svůj osobní a začít psát příběh. Prvně jsem si z legrace chtěla napsat nějakou erotickou povídku, jen tak, jestli mi to půjde. Nikdy jsem nic takového předtím nepsala. Svěřila jsem se tím jedné také píšící známé, že chci napsat erotickou povídku, ale no... nešukám. Ona na to kontrovala geniální větou: “Já píšu fantasy a taky neumím kouzlit.”

Tak jsem začala psát první povídku. Pak další... A na konec jsem se do svých postav tak zamilovala (zlá, zlá, ješitná autorka!), že jsem je zatoužila vymanit z úzkého povídkového rámce, dát jim širší příběh, příbuzné, kamarády, lásky i konflikty a do toho spoustu veselého mrdání a rafinovaného hraní si se špetkou krutosti. V tu dobu jsem nevěděla o BDSM ani prd. Jenže jsem autorka, která ráda hledá informace u zdroje, aby mi pod rukama nevykvetlo 50 odstínů sraček a BDSM komunitu spíš nepourážela, než se ji snažila pochopit a byť jen povrchně zachytit.

Už tehdy jsem razila pravidlo, že s pravdomluvností nejdál dojdeš a tak jsem se registrovala na jednom českém portálu o tomhle tématu, prošla tamní diskusi a vzhledem k tomu, že jsem člověk elektronicky vysoce komunikativní, vlezla na tamní chat. A řekla proč tam jsem a co tam hledám. Pár úšklebků jsem sklidila, ale ne tolik, jak jsem očekávala. Mimo jiné to byla pomoc se čtením toho textu, prostě mít takzvanou betu (beta čtenáře nebo čtenářku), která nebo který mi pomůže odladit text, vychytat chyby... A našla jsem.

Uplynulo pár týdnů, román jsem nechala nedokončený (a zůstal tak doteď) a já chodila na ony stránky jak do housliček. Oblíbila jsem si tam pár lidí, pár mi přišlo jako samolibí kreténi, se zbytkem se bavila tak ve zdvořilosti. Brousila jsem si svůj náhled na problematiku a názory, na které stojím pevně doteď. Zvali mě se podívat do klubu, což bylo pro mě jako introvertku dost náročnou disciplínou, takže se vůbec odhodlat tam jít se pro mě rovnalo plánování náročné strategické operace. Naštěstí jsem měla úžasnou průvodkyni v jedné z mých nových kamarádek.

A právě ona kamarádka byla prvním signálem pro to vůbec začít přemýšlet o své dominantní stránce. Prvně jsem se domnívala, že jsem submisivní, já, v reálu klidný, mírný, nekonfliktní tvor, musím být přece sub, ne? Jenže taky nerada poslouchám a představovala jsem si svou potenciální dominu jako chytrého, chápavého, empatického člověka, který na mě půjde pomalu. Jenže jsem nemohla najít. Dávala jsem si inzeráty, chodila do klubu... A pořád nic. Vadilo, že jsem byla upřímná, vystupovala sebejistě nebo že jsem mrňavá a tlustá, sprostá a prostě svá?

Pak jsem našla, jenže ta dotyčná byla k mužům submisivní, a chtěla si zkusit dominanci a jenom online. Jako fajn, úkoly mě bavily a plnila jsem je celkem rychle, ale krachlo to po chvíli pro časovou tíseň dominy a i její neschopnost mi nějakou příčetnou formou mi to sdělit. I s tou bolestí jsem toho trochu zkusila, spíš v rámci experimentování, kolíčky na bradavky, chilli papričku dolů, plácat se a štípat... Ale o samotě je to takové poloviční a nebavilo mě to. Tehdy jsem to ještě neuměla upřímně pojmenovat, ale jako tvor empatický a hravý jsem spíš chtěla někam vkládat tyhle vlastnosti. Do někoho.

Ale zpátky k tomu prvnímu signálu. Byl celkem nenápadný a hrozně milý. Ona kamarádka je submisivní a tehdy v baru bylo narváno, že si nebylo kam sednout. Už už jsem se zvedala z křesla, že ji pustím sednout... A ona si mi sama od sebe sedla k nohám na zem. Mně se v tu chvíli v podbřišku rozjel takový krásný šimravý pocit. Vzrušilo mě to. A taky nasadilo pořádného chrobáka do hlavy. Druhým signálem byl sen, ve kterém jsem šukala ženu, zavěšenou na řetězech, připínákem. Tvrdě. Probudila jsem se vyjevená a úplně mokrá. Chrobák se zvětšil a začal hryzat. A třetím signálem byla debata s pár BDSM pozitivními kamarády on-line, kteří mi nakonec položili otázku: “A nejsi ty náhodou dominantní?” A já místo toho, abych se začala hádat a plašit, že to určitě ne, to je hrozná pitomost, vždyť jsem tichá, klidná, nemám ráda konflikty a vůbec... O tom začala přemýšlet bez vytáček a pomalu to přijímat.

Málokdy jsem v životě věděla, co opravdu chci. Když se mě máma ptávala, jak si představuji svůj život, svou budoucnost, pokrčila jsem rameny a odvětila: “Nevím.” Už od dvaceti jsem si myslela, že umřu sama. A poslední roky se mi to začalo hrozně nelíbit. Zjistila jsem, jako kdybych tímhle přijetím sebe sama konečně dostala směr a cíl. A začala hledat. Nejen na BDSM stránkách, ale na Tinderu, Badoo a nakonec tady, i když mě všichni varovali, že je to tu hrozná žumpa. Je. Ale i v té se dají najít perly.

A tady si mě ve finále, po všech těch průšvizích s fejkaři a mou naivitou, našla moje subi. Opět jsem na ni vybalila svoje kouzla ve formě upřímnosti a nulové přetvářky. Do poslední chvíle, než jsme se fyzicky setkaly, jsem věděla, že to hrozně moc chci, okusit realitu, ale nevím, protože se nevidím skrz růžové brýle, zdali to zvládnu. Protože holedbání se na internetech je přeci jen jiná disciplína než reálná interakce.

A nakonec, když přede mnou klečela, pusinku přisátou na mé kundičce a lízala, já s rukou položenou na její hlavě, se cosi s hlučným rachotem probudilo, protáhlo se, zívlo a řeklo, jsem nový kus tvého já, smiř se s tím a přijmi to. V tu chvíli jsem zažila hrozně zvláštní pocit. Zvláštní a strašně dobrý. Jako kdyby mě někdo posadil na sedadlo spolujezdce, podíval se na mě, usmál se a řekl: “Drž se, bude to jízda,” pak se pevně chopil volantu, prudce sešlápl plyn, převzal řízení a strašně šťastně se u toho smál. A ten někdo... jsem taky já.