Ochočená liška

Ano, je to tak. Pár dní zpátky jsem poprvé v životě přečetl kompletně Malého prince. Možná si teď pomyslíte, že jsem nevzdělanec, barbar nebo blázen. Vždyť to je knížka pro děti, která se čte na základní škole.

To čekání, ale mělo svůj důvod. Jedna osoba, ke které jsem vzhlížel celé své dětství a dospívání a která svým způsobem ovlivňuje můj život stále, říkala, že tu knížku pochopím až budu dospělý. A tak jsem ji odložil. Jenže než mi bylo 18 tak se připlazil had, uštkl ji a ona se vrátila na svojí planetu. Malý princ zůstal v poličce, jako němá vzpomínka. A čím déle tam byl, tím více rostlo očekávání, jaké to bude a s tím i strach, co když nakonec budu zklamaný.

Jenže letos se začali množit znamení a když jsem v jednom obchodě narazil na stojan s dětskou literaturou v akci, kde prim hrál Malý princ, bylo rozhodnuto. Doma jsem sáhnul do poličky, otevřel knihu a jedním dechem ji přečetl. A přiznám se, že zklamaný jsem rozhodně nebyl. Moje očekávání byla dalece překročena. A na konci knížky jsem pocítil, jak mi vlhnou oči. Ano přiznávám, že jsem měl slzy dojetí na krajíčku. Jsem už ve věku, kdy vím, že ani chlap se za slzy nemusí stydět, tak proč si to nepřiznat.

Celá ta knížka je plná hlubokých pravd. Jedna pasáž, ale ční nade všemi. Ano je to část s liškou a jejím ochočením ( v originále "apprivoiser"). Význam toho slova je ale mnohem širší.

Na světě je kolik, osm miliard lidí? Ale upřímně, kdyby jich bylo miliard 6 nebo klidně 2, bylo by mi to asi jedno. (No jedno úplně ne, míň by asi bylo líp, ale to už je zase jiná story :-). ). Teda s jednou výjimkou, pokud by se to nedotklo těch, které mám "ochočené". Zkrátka ty, ke kterým mám pouto. Stejně tak jsou tady tisíce amatérů, ale se vší úctě k vám, bez valné většiny z vás, bych se taky obešel. Dokonce bych si asi ani nevšimnul, kdybyste najednou zrušili svůj profil. Na druhou stranu je tu pár lidí, u kterých by mi jejich zmizení vadilo. Jsou totiž v něčem jiní. Vytvořili jsme si pouto.

A potom je tu kategorie těch výjimečných, které jsme si ochočili a kteří si ochočili nás. Já jsem nedůvěřivý pes, který k sobě hned jen tak někoho nepustí, ale když už se někomu povede, dostat se blíž, tak to připoutání je silné a pevné. A docela souzním s tím, že takové pouto, i když se někdy může zdát, že se přetrhlo, tam pořád někde je. I když třeba "jen" v podobě toho, že se oba v noci díváte na stejnou hvězdnou oblohu a tak nějak víte, že ten druhý vidí to samé.

Jak to máte vy s ochočováním a vytvářením pouta? Sázíte jedno za druhým, že už ani nevíte, kde a jaké máte? Nebo jste na tom podobně jako já a těch pout máte spíš poskrovnu, ale o to silnějších?

PS: Pouto se báječně posiluje, když se ty dvě osoby spojí v jednu a pokud při tom dospějí ke společnému orgasmu, tak tuplem :-)

PS2: Děkuji Antoine de Saint-Exupéry za napsání této úžasné knihy a mojí "hvězdičce" za to, že jsem ji četl, až když z ní mám (snad) rozum 😘