Žena od popelnic

Přeji si vrátit se v čase a přeji si netrávit čas u nesmyslných životních flámů. To potom každé ráno koukám jako mrtvola a nade mnou se vznáší anděl. Anděl, který mě vždycky strhne z kolejiště, po kterým se řítí rozjetej vlak.

Někdy stačí pár slov, někdy jen plahočící se stín, který je důkazem, že slunce existuje.

Často stíny nevidím, často nevidím lidi, které jsem potkal včera, ale někdy stačí jen pouhá vteřina a pochopím …

Třídil jsem a vyhazoval do popelnic zbytky. Plesnivé, tlející pocity jsem jeden po druhém odděloval od čerstvých naivit ve snaze zachránit svět.

Nepřátelsky, s nedůvěrou jsem se díval na ženu v ošuntělých šatech, která stála vedle a do igelitky ledabyle házela všechny starý dny. Zahnívající realitu míchala s kusy čerstvých chuchvalců. Bylo mi zle.

„Hlavně se neposer a zahni! Zahni za štěstím,“ řekla, zmizela a v tý smradlavý napěchovaný igelitce odnesla úplně vše.

Poslechl jsem jí a zahnul. Za štěstím.

Byla tam tenkrát ve správný čas a její slova nebyla zbytečná. Zahnul jsem a pochopil, že bylo zbytečné třídit minulost.

Její slova mi zní v hlavě stále a mám je napsaná na kusu papíru. Čtu je každý den a říkám si, jakou sílu musela mít, když mi změnila život.

Jen bůh ví, kdo to byl,

tahle žena od popelnic.