Tohle si většina žen nepřizná

V sobotu jsem seděl s kamarádkou u kafe a povídali jsme si o vztazích. Říkala mi, jak se jí nedávno jeden chlap snažil dostat pod kůži a že to poznala až pozdě. Ale taky mi řekla něco, co mi zůstalo v hlavě: že se vlastně nejvíc bojí být před někým úplně skutečná. Bez hraní her, bez masek.

A že čím víc jí na někom záleží, tím víc se bojí, že by mohla být “moc”. Moc citlivá. Moc opravdová.

A víte co? Věřím, že to má tak hodně žen. Naučené, že musí být silné, kontrolované, srovnané. A přitom se jim možná v noci stýská po něčem, co nejde napsat do statusu. Po někom, kdo je uvidí i v těch jejich nejzranitelnějších chvílích a nezalekne se toho.

Nejde o to, že by se člověk měl někomu hned svěřovat nebo ukazovat nahotu. Ale když tam něco vzniká… nějaký ten zvláštní klid mezi dvěma lidmi… není škoda to zazdít jen proto, že máme naučený odstup?

Možná tohle píšu jen proto, že se mi poslední dobou honí hlavou, jak krásná může být ženská odvaha. Ne ta okázalá, ale tichá ... když si dovolí být sama sebou. Bez cenzury. Bez filtru.

A možná to cítíš taky. A jen hledáš důvod, proč tomu věřit.