Kubelíkova

Dneska jsem na facebooku narazila na sdílenej inzerát na nějakej byt. Starej, velkej, s vysokejma stropama a parketama. Já tyhlety byty nemám moc ráda. Jsou krásný, o tom žádná, ale v každým z nich něco sedí, nejsou čistý. Sedí to nahoře u toho vysokýho stropu a je to těžký. Možná je to smutek, možná nějaká určitá vyčpělost, co já vím. Mě ta atmosféra v těhlech bytech každopádně vždycky trochu dusí. Když jsme v jednom takovým dejvickým bydleli, nemůžu říct, že jsem tam byla vyloženě nespokojená, ale stejně jsem po přestěhování cejtila, jak výrazně se mi ulevilo. Ale když jsem na tom facebooku ten byt viděla, proto to píšu, vzpomněla jsem si na jeden podobnej v Kubelíkově na Žižkově. Taky měl vysoký stropy a parkety a byl tam gauč a za tím gaučem byly nějaký věci, a byla tam malá kuchyň a koupelna s kachlíkama na zemi a pracovna a ložnice s příšerně neustlanou postelí, a pak nějaká tajemná místnost, o který nevím, co v ní bylo, protože to byla místnost Paní Domu. A taky tam byl jezevčík, kterej byl naučenej nežebrat, a velkej kovanej svícen a úzký vysoký okna, ze kterejch když jsem se dívala, bylo to divný, protože jsem ze zvýšenýho přízemí viděla rovnou na chodník, na což jsem nebyla zvyklá, protože jsem v tý době bydlela v pátým patře. A před tím oknem stála lampa s oranžovým světlem, takže ty lidi, který chodili po chodníku a koukali na mě do toho okna byli oranžový, a já jsem se cejtila divně, protože jsem byla od pasu dolů nahá a určitě taky oranžová a bylo na mě zbytečně moc vidět. V tom bytě jsem skoro vůbec nemluvila, jenom jsem seděla, kouřila, koukala, pokládala si hlavu na stůl, poslouchala a jedla steak se salátem z polníčku, ze kterýho mě trochu bolely zuby, a všechno bylo vypnutý a obalený ve vatě a pak jsem ráno jela taxíkem do svýho pátýho patra v paneláku v Michli. Bylo to takhle ke konci zimy, datum si pamatuju přesně, protože jsem si hned druhej den napsala na facebook "Polníček!" a ten mi ho od roku 2009 pravidelně připomíná. Docela krátce potom jsem se dala dohromady se svým Mužem, takže je to už taky pěkná řádka let zpátky. No a venku byl takovej jiskřivej vzduch, když jsem čekala na toho taxíka pod oranžovou lampou, a jak to bylo domů kus cesty a bylo to zrovna za svítání, tak jsem vyjela, když byla obloha tmavě modrá, pak byla žlutozelenošedivá a nakonec žlutooranžovočervená. A tou cestou se mi přihodilo první velký Smutno v mým životě, který jsem si fakt uvědomovala. A v tom bytě předtím u toho okna mi došlo, že celej můj následující život bude závislej na tom, že za někým přijdu a řeknu: "Hele, cejtím se tak a tak a potřebuju to a to." Což jsem ještě velmi dlouho a dlouho potom nesvedla. A podle toho ten můj život taky vypadal. No jo. Já nedávno tou Kubelíkovou šla a říkala jsem si, že je mi to tam nějaký povědomý. A když mi došlo, kde to jsem, vzala jsem mobil a vyťukala otázku, zas jednou po docela dlouhý době: "Hele, kde's to tehdy na tom Žižkově přesně bydlel?" A když mi přišla odpověď, zjistila jsem, že jsem kousek od toho bytu. Tak jsem tam pak chvíli postála pod tou lampou a koukala do toho prvního patra a nic bych za to nedala, kdyby tam původní Paní Domu ještě pořád bydlela. A přišlo mi tak, že jsem tehdy byla ještě úplný dítě, když jsem ten večer v Kubelíkově, ten steak a tu svobodu, nedovedla pořádně docenit a místo toho jsem si vyrobila Smutno. I ta cesta tím taxíkem byla dost možná moje první. Ještě v práci jsem se rovnou podívala i na fotky z toho večera. Jsem na nich plachá, nepřístupná a zamilovaná a mám na nich vlasy na ramena a dlouhý rudý nehty. Takže až na ty vlasy pořád stejná.

3.3.2020