Nikdy jsem nezkusila…

aneb zpověď z postele. Bez snídaně.

Je pár docela obyčejných věcí, který jsem doteď nezažila — a když na to přijde řeč, občas to vzbudí údiv. Někdo se zasměje, někdo jen zavrtí hlavou.

Nikdy jsem neviděla Titanic.

Vlastně už ani nevím, co mě tehdy tak odradilo. Možná ta šílená Leo-mánie a představa, že sedím přes tři hodiny v kině a čekám, až se utopí.
Lea jsem po letech — a pár filmech — vzala na milost, zato z My Heart Will Go On mám osypky doteď.
Tenkrát se na ten film chodilo na rande… My šli radši do čajovny.

Nikdy jsem nedostala snídani do postele.

Jako fakt nikdy. Ani suchej rohlík, ani blbý černý kafe. Nic. A přitom jsem párkrát v té posteli rozhodně předvedla výkony hodné aspoň croissantu! Teda… myslím...🙈

Nikdy jsem se nelíbala pod rozkvetlou třešní.

Jaro mě v tomhle ohledu vždycky nějak záhadně minulo. Líbala jsem se na hajzlu v nonstopu, u tramvajový zastávky, ve výtahu olomouckýho "mrakodrapu"… Ale pod romantickým květem? Nula bodů. Možná jsem si vždycky vybrala špatný stromy. Nebo chlapy…

Často kolem sebe slyším věty jako:
„Lituju jen toho, co jsem neudělal.“
„Nikdy neříkej nikdy.“
No jasně.

Asi bych tu měla psát o všech těch divočinách, co jsem zkusila.
O tom, co stálo za to. A co už naopak nikdy.

Ale někdy je možná zajímavější zastavit se u toho, co jsme nezažili. Ne proto, že by nebyla šance...

Ale protože to nikdo neudělal.
Protože jsme si o to neřekli.
Protože jsme to nestihli.
Protože byl chaos.
Moc práce. Málo času.
Nebo to přišlo moc brzy. Moc pozdě.
Třeba jsme se báli.
Chyběl správnej sparing partner.
Odvaha. Chuť. Prostor.
A někdy to zarazil úplně obyčejnej stud.
Před sebou. Před druhým.
Před tím, co by to mohlo znamenat.

Každej máme nějaký nesplněný touhy.
A mně po pár letech tady… možná i něco na ten seznam přibylo. 😈

Takže — co jste nikdy nezkusili vy? Ať už z těch docela obyčejných věcí, nebo nejdivočejších postelových fantazií. A co vám vlastně bránilo?