Ticho mezi dvěma těly

Sedím na kraji postele a dívám se do tmy. Vedle mě leží muž, se kterým sdílím postel, domov, život. Dýchá pravidelně, klidně, spokojeně. A přesto mám pocit, že jsem tu sama. Už tolik nocí.

Někdy si říkám, jestli by si vůbec všiml, kdybych vstala, sbalila si pár věcí a odešla. Bez slova. Stejně jako poslední měsíce odchází moje radost, moje touha, moje já.

Je těžké být vedle někoho, koho se bojíš dotknout. Ne proto, že bys nechtěla. Ale proto, že nevíš, jestli tě ještě cítí. Jestli tvoje blízkost něco znamená. Nebo jestli už jsi jen zvyk. Dekorace vedle polštáře. Tělo, které je dostupné, ale nepotřebné.

Mluvila jsem. Někdy potichu. Jindy plačtivě. Někdy zoufale nahlas. Ale když slova narážejí na zeď, naučíš se mlčet. Řekla jsem, že mi chybí blízkost. Že potřebuju víc než jen každodenní rutinu. Potřebuju pohlazení, které není jen automatické. Pohled, který trvá. Dotek, který mě ujistí, že jsem ještě žena. Že nejsem neviditelná.

On to neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. Možná mu to připadalo jako výčitka. Možná ho moje potřeba blízkosti děsila. Možná se ztratil stejně jako já. Ale na rozdíl ode mě o tom mlčel dřív.

A tak si večer sama přejedu po krku. Jen abych si připomněla, že ho ještě mám. Ležím pod peřinou a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby mi někdo šeptal na klíční kost. Kdyby mi jen tak rukou zajel pod tričko. Ne proto, že je noc a je to zvyk, ale proto, že po mně touží. Protože chce slyšet, co chci já. Co cítím. Co mě vzrušuje. Co mě děsí.

Ale nemůžu mu to říct. Už ne. Už nevěřím, že to má smysl. A tak žiju ve vztahu, kde si nesundávám kalhotky, protože chci. Ale protože vím, že je pátek. A že se to očekává. Byla jsi někdy vedle někoho a přesto se cítila osamělejší než o samotě?