Proč už nechci anální sex

Můj minulý blog o análním sexu vzbudil rozporuplné emoce. Některé komentáře byly pozitivní, jiné překvapené, a pár i kritických :). To mě ale neodradilo, naopak. Cítím potřebu navázat, tentokrát trochu osobněji. Ne jako odbornice na vztahy nebo sex, ale prostě jako žena, která prošla určitým vývojem a možná v tom nejsem sama. Já osobně jsem si v předchozích vztazích anální sex užívala. Nebyla to žádná povinnost, ale spíš dobrodružství. V té době mi ta praktika připadala vzrušující, přirozená a intimní. Prostě součást plnohodnotného sexuálního života. Ale všechno se změnilo, když jsem navázala vztah se svým současným partnerem. Jsme spolu už 5–6 let, a co je zvláštní, můj zájem o anální sex úplně zmizel. Nebylo to ze dne na den, nebyla za tím žádná konkrétní negativní zkušenost. Prostě ta touha odešla. A i když jsem si toho všimla poměrně brzy, dlouho jsem to nijak neřešila. Brala jsem to jako normální změnu. Jenže pro mého partnera je to téma, které se vrací. Často se k tomu v debatách vracíme. Má pocit, že změna mého postoje je způsobena jím. A i když mu opakovaně říkám, že to není o něm, že je to něco, co se stalo „ve mně“, pořád to tak nevnímá. Chápu ho, kdybych byla na jeho místě, asi bych měla podobné pochyby. Jenže skutečnost je, že ta změna nepřišla kvůli němu. Ani vědomě, ani podvědomě. Přišla prostě sama. Sexualita není statická. Proměňuje se s věkem, zkušenostmi, psychickým nastavením i hormonálními výkyvy. Co nás dřív vzrušovalo, může později přestat fungovat. A není to nutně špatně. Ale v partnerském životě to může působit jako trhlina, zvlášť pokud jeden partner v něčem pokračovat chce a druhý už ne. Nechci předstírat, že mám odpověď. Ale věřím, že otevřená komunikace je základ. A taky upřímnost vůči sobě samé. Nemá smysl nutit se do něčeho, co člověka neláká jen proto, aby „nezklamal“. Stejně tak je fér mít pochopení pro zklamání druhého. Možná tahle úvaha nikoho nerozhřeší. Ale třeba někomu pomůže pochopit, že změny v sexuální touze nejsou selháním. Jsou součástí vývoje, života a vztahu. A pokud si o nich dokážeme upřímně povídat, můžeme spolu najít cestu, i když třeba jinou, než jsme čekali.