Po zavíračce s Katkou

Všichni už byli dávno pryč. Ticho v kanceláři bylo zvláštně příjemné. Jen slabé hučení klimatizace a tlumené světlo z monitoru osvětlovalo místnost. Seděl jsem u stolu, dodělával poslední věci, když se tiše otevřely dveře.

„Ještě tady strašíš?“ ozval se známý hlas.

Zvedl jsem oči. Katka stála ve dveřích, v jedné ruce držela složku a v druhé kelímek s kávou. Měla rozpuštěné vlasy a na sobě pořád tu přiléhavou bílou košili, pod kterou se rýsovalo černé krajkové prádlo. Ani jsem se nesnažil skrývat, kam mi sklouzly oči.

Usmála se. „Tak na co čekáš?“

Nevěděl jsem, jestli myslí práci, nebo něco víc, ale její pohled byl jasný. Zvedla obočí a položila složku na stůl. Přistoupila blíž, pomalu, klidně. Cítil jsem vůni jejího parfému, když se opřela bokem o můj stůl.

„Myslela jsem, že už tu budeš sám,“ zašeptala a podívala se mi do očí.

„A ty jsi toho chtěla využít?“ usmál jsem se.

Nepotřebovala odpovídat. Vzala mi z ruky myš, odsunula klávesnici a posadila se mi na klín. Byla lehká, hebká a horká. Prsty jsem jí vjel do vlasů a přitáhl si ji blíž. Její rty byly měkké a dychtivé. Polibek přešel v druhý, delší, hlubší. Už dávno jsme si hráli s tou představou, ale dnes se změnila ve skutečnost.

Rozepnula mi košili a já jí ji oplatil. Krajková podprsenka brzy ležela na podlaze. Její kůže byla hebká, prsa pevná a napjatá pod mými dotyky. Zasténala mi do ucha, když jsem jí polaskal bradavku jazykem. Prsty mi vjela do vlasů a přirazila mě k sobě ještě víc.

„Tady a teď,“ zašeptala.

Sklonil jsem ji přes stůl, kde ještě před chvílí ležely tabulky a reporty. Teď tam ležela Katka, nahá, krásná, rozechvělá. Prsty se jí chvěly, když si mě rozepínala, hladila a vedla k sobě. Vnikl jsem do ní pomalu, ale důrazně. Vydechla mi do ramene a stáhla si mě blíž.

Střídali jsme rytmus — chvíli pomalu, chvíli prudce, její tělo se pod mými dotyky vlnilo jako ve snu. Nešlo se ovládnout. Každý její sten, každé zaťaté nehty do mých zad mě nutil dál. Místnost se naplnila našimi vzdechy, potem a napětím, které narůstalo k bodu, odkud už nebyl návrat.

Když jsme oba vyvrcholili, zůstali jsme chvíli v tichu, opření o sebe, zpocení a zadýchaní. Katka se usmála a zašeptala: „Zítra budu chodit po chodbě jinak.“

Zasmál jsem se. „A já se budu dívat.“