Na lovu

Jak začít tenhle blog? Zase na cestě. Zase hledám. Jsem na lovu. Ne, nechci se někde vystavit a být loven. Čekat, až si mě šelma všimne. Jsem na lovu.

Nejsem na lovu pro potěšení. Lovím z hladu. Z dlouhého hladu. Snění o stolech plných jídla. Ačkoli jsem nehladověl tak docela poctivě, občas jsem ho ukojil i vcelku po gurmánsku, hlad se vždy vracel. Už nejsme zvířata nebo sví dávní předci, kteří střídali hostinu s přežíváním. Jsme závislí na pravidelné stravě. Hladovění sem tam přiložené přežráním nám dlouhodobě škodí.

Zjistil jsem, že potřebuju patřit. Zodpovídat se. Ne delegovat zodpovědnost a vyvléct se z následků. Ale dlouhodobá nutnost rozhodovat se sám, nemít někoho, kdo mě koriguje, někoho, koho se chci ptát, koho můžu sám žádat o svolení, mi ubírá síly.

Potřebuju patřit. Získat tu sílu zpátky. Z pocitu sounáležitosti. Z potvrzení, že něco udělám dobře. Nebo špatně.

Potřebuju svou sílu spojit se sílou někoho jiného. Někoho, jehož síla bude vyvažovat tu mou. A leckdy půjde proti ní. Ovládne ji a namíří jiným směrem. Správným.

To pro mě není jednoduché. Jsem hodně zvyklý udělat věci po svém. Někdy ve nedělat vůbec. Není proč. Potřebuju vnější sílu, aby ze mě dostala to dobré a potlačila špatné.

Potřebuju patřit. Potřebuju Paní, které bych mohl patřit. Paní, která dokáže ovládnout a zkrotit moji sílu a dokáže najít prostředky, aby moje síla splynula s tou její.

Jen na lovu. Hlad už trvá moc dlouho.