Tohle není návrat

Není to comeback ani žádná trapná zpověď. Je to jen poslední vypsání, než se obleču do černýho a půjdu se tvářit, že smrt má nějaký smysl.

Vždycky jsem blogy bral jako ztrátu času. Instantní výlevy, co mají hodnotu jak papírový kapesník po prochlastané noci. Napsat, zahodit a jít dál. Jenže teď mě to sere. Sliboval jsem kamarádovi, že s tímhle končím, že se pustím do pořádnýho psaní, do věcí, co mají smysl a přežijou víc než jen jedno kliknutí. A hádej co. On mi to věřil. Věřil mi. Po těch dvaceti letech, co mě znal, ve mně viděl furt víc, než jsem si zasloužil. Smál se, když jsem říkal, že na to nemám čas. Říkal. “Na tohle si čas najdeš, protože to jsi ty.” Jenže já sem vždycky radši vzal flašku a psal blog.

Tenhle týden jsem nedokázal napsat ani řádek. Jen jsem pil, brečel a čuměl do zdi, jako kdyby mi mohla odpovědět. Bylo jen ticho. A takový ticho je horší než kocovina.

Vždycky jsem si myslel, že budu první, že budu ten, co odejde dřív. On měl syna, pevný nervy, smysl pro humor, co zaujal všechny. Já měl jen whiskey, ciga a pár holek, co litují, že mě poznali. Nikdy by mě nenapadlo, že budu sedět tady, psát tuhle sračku a vědět, že on už nepřijde.

A jestli tohle čteš a myslíš si, že je to jen další klišé. Tak máš pravdu. Jenže klišé je jediný co nám zůstane, když život nastaví zrcadlo a zeptá se. “A co teď, debile?” Tak co teď? Teď půjdu na pohřeb, dám si panáka a budu se snažit představit si, že se jen opozdil a přijde na pivo jako vždy.

Tady už psát nebudu nic. Tenhle prostor byl vždycky jen hřiště. A já nemůžu být furt ten puberťák, co se chce vykecat mezi fotkama vagín, pér a lidí, co se nudí. Slíbil jsem mu něco, co bude stát za to. On by mě nakopal do prdele, kdyby viděl, že tady znovu mačkám klávesy. Ale dneska na to seru. Dneska píšu jen proto, abych nevyskočil z kůže.

Tak jo. Tohle není návrat. Je to epitaf. Poslední blog. Protože kdybych ho nenapsal, musel bych si přiznat, že mi chybí. A to přiznání bolí víc než jakýkoliv slova, co tady můžu rozesrat na obrazovku.