LGBT a jsme vůbec tolerantní?

Mám nějakej názor, a vlastně bych si ho klidně i nechal pro sebe... jenže, zásadně nesouhlasím s tvrzením, že jsme jako národ netolerantní. A rád bych, aby si za svůj život převzal odpovědnost každý sám za sebe. A neukazoval na druhý prstem. Pár poznámek k úvodu. Video jedné zrzky mě pobavilo nejvíc. Prý LGBT znamená Licking Ginger Big Tits :-D (nakonec to smazala, škoda). Myslím si, že jsme jako Češi dost tolerantní k jinejm názorům, kultuře, vlastně k čemukoliv... jen nemáme rádi, když nám někdo něco násilím cpe. A poslední poznámka na úvod. Klíčem k vlastní spokojenosti je sebedůvěra a transparentnost. Takže v práci o mně kolegové vědí, že jsem BDSM pozitivní, a že mým snem je najít si holku, kterou bych mohl občas vyvenčit (to není otázka fetiše, ale exhibicionismu a provokace). A co si o tom kdo myslí, mi je jedno.

V první řadě škatulky rozdělují lidi, takže už to označení LGBT prostě rozděluje. Je vlastně dost k smíchu, že to spousta firem, hlavně těch velkých, na sílu tlačí, ne proto že to chtějí, ale aby vypadaly dobře. Budu psát o dvou případech a shrnu svůj postoj, co a proč si myslím, že je špatně. První případ je bývalý moderátor ČT Ondřej Giňa. Vlastně je to už 25 let a pořád si ho pamatuju jako nového moderátora hlavních zpráv. Měl šmrnc, styl a dobrý vystupování, z televize odešel kvůli neoprávněnému čerpání dávek. Do hlavního zpravodajství se už nikdy nevrátil, a osobně to považuju za škodu. To, co tam je teď za moderátory, to se o šmrnc ani neotřelo. Proto nemám rád blábolení, ale skutečný činy. Ondřej Giňa jako moderátor mohl být vzorem, příkladem a udělat daleko víc dobré práce než stohy peněz a projektů na podporu něčeho.

Líbí se mi myšlenka Morgana Freemana, který na otázku k řešení rasismu vůči Černochům řekl, že řešení je jednoduché, přestaňme o tom mluvit. Protože jinakost se řeší už u malých dětí, kdy si toho přirozeně všímají, a tam jim to stačí vysvětlit. V dospělosti už máme každý vlastní rozum. Přesto mi přijde aktivismus jako kontraproduktivní. Modelová situace pro ilustraci. Budu rybář a budu mít pocit, že se kvůli tomu ostatní ke mně nechovají tak, jak bych chtěl. Budu mluvit o právech rybářů chytat ryby, o tom, zda se k nim všichni chovají s respektem, prosadím si to jako téma pro média, uspořádám průvod. A to by nebylo, aby bylo. Asi začnu spoustu lidí srát. Nebo můžu udělat rybářské slavnosti se zajímavým programem, kam přijdou lidi, kteří ani rybu nikdy naživo neviděli. Jaký přístup nejspíš sklidí lepší ovoce?

Už v roce 1998 v South Parku vyšel geniální díl (s02e05) o zdravotní sestře ve škole, která měla u hlavy mrtvé siamské dvojče. Samozřejmě, když se to rozkřiklo, tak se toho chytla ředitelka a všichni si ve finále v rámci solidarity připli k hlavě čelenku s mrtvým siamským dvojčetem.Tím chci říct, že klíčem není to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje. Takže mi nebude sympatickej někdo tím, že je jinej, nebo stejnej v otázce sexuální preference. Ale bude mi někdo sympatickej proto, protože máme něco osobně společného, třeba vkus a zájem o filmy či hudbu. A to doteď jaksi ta LGBT komunita nepochopila. Vlastně to není chyba nějaké komunity, ale médií. Příčinou je primárně touha po senzaci (informovanost za COVIDu je toho nejzářnějším příkladem). V důsledku toho, že se před obrazovky dostávají ženy, které hrdě hlásí, že muž je zbytečný, mění se pohled mužů na všechny ženy, které si ale přitom nic podobného nemyslí. V opačném případě hrdě zahyneme.

Druhý případ, trošku už osobnější, který detailněji popisuje můj vztah k tomuto tématu. V práci jsme měli Tondu, Tonda byl na kluky, už teda pracuje jinde, ale to s tím nesouvisí. Jen malá poznámečka, v práci se u nás nikdo s ničím a nikým nesere. Takže si děláme občas brutální legraci. Asi nejvíc si pamatuju hlášku jednoho kolegy k Toníkovi (kolega vidlák a z protisměny mimochodem): "Nechoď ke mně, abych od tebe nechytil tu teplotu". Jasně, že ho to sralo, občas prostě v práci to jde přes čáru (kdykoliv kdekoliv). Jednou jsme byli s Tondou sami na jiným oddělení, dali se do řeči, on mi říkal, kdo se mu u nás líbí, a ptal se mě, co si o něm myslíme (evidentně měl nějakou krizi nebo špatnou náladu). Tak jsem mu to vysvětlil: "Je jedno, jestli někdo u nás na oddělení (ne)má rád busíky Tondo, protože jakkoliv ti to občas dáme sežrat, tak kdyby se do tebe sral někdo odjinud nebo venku, tak se za tebe postavíme, protože v ten moment už nejsi busík, ale Tonda, a jsi jeden z nás a nikdo se do Tebe srát nebude." Uklidnilo ho to. Samozřejmě nás tam je hodně, tak se občas někdo s někým nemusí, taky tam mám lidi, který nerad potkávám.

Když to shrnu, za mě nechť si každej dělá co chce, ať je LGBT nebo ne, vlastně jde spíš o sebeprezentaci každého z nás. A pokud s tím má někdo problém, tak to je z 99% zkrátka problémovej člověk, kterej by měl problém s čímkoliv, co je mimo jeho chápání, třeba že hrajete šachy, nebo si s ním nedáte panáka vodky. To ale nesvědčí o netoleranci našeho národa. Bydlím na Žižkově a vlastně miluju ten pocit, kdy na ulici potkávám muže či ženy úplně odkudkoliv, z naprosto rozdílných krajin, kultur i sociálních vrstev. Na závěr, pokud si nejste jisti sami sebou, lidi to vycejtí, takže si nejdřív dejte život sami do pořádku, neberte se vážně, pokud něco zlepší pohled druhých na Vás samotné, pak je to skutečnost, že si umíte udělat prdel sami ze sebe. A zároveň přežijete, když si ji někdo udělá z Vás. Protože to máte v hlavě srovnaný.