Vymrdaný mozek

Nikdy jsem nepatřila k těm ženám, které při sexu ztratí úplně hlavu. Neumím to, bohužel. I když je to skvělé, i když mě to rozkládá zevnitř a tělo reaguje, jak má, v hlavě to pořád hučí. Neřeším účtenky ani to, co uvařím zítra, ale ten vnitřní motor prostě běží. Sleduju ho, jak dýchá, jak se hýbe, cítím každý drobný pohyb, kochám se a zároveň někde v sobě držím kontrolku, která hlásí, že jsem pořád při vědomí. Jsem v tom, je to blaho, ale nejsem úplně mimo.

Zažila jsem silné věci. Chlapy, co mě dokázali vymrdat k zemdlení, i takové, se kterými jsem se milovala z lásky. Orgasmy, po kterých jsem se nemohla hýbat, prasárny, po kterých jsem měla zadek jak rešeto i okamžiky plné něhy a romantiky. Dvojky, trojky, čtyřky. Ale i přes to všechno se mi hlava nikdy úplně nevypnula. Nikdy jsem nepoznala ten totální výmaz, kdy zmizí všechno okolo a zůstane jen vakuum.

Až s ním.

Nevím proč právě on. Nebyl ten nejúžasnější, nejkrásnější nebo nejmilejší. Nebyla to láska. Nebyl to žádný osudový příběh, o kterém bych chtěla psát básně. Pro něj jsem byla jen zpestření. Kamarádka, vrba. Ale měl něco, co se mě dotklo hlouběji než kdokoliv jiný. Možná to byl klid, který měl v rukách, nebo jistota, s jakou mě přiměl dýchat v jeho rytmu. To jak mě vedl. Ta přirozená klidná medvědí síla a dominance. Možná jenom jeho chuť.

Když mě lízal, bylo to, jako by někdo otevřel dveře dovnitř mě samotné. Nebyla v tom žádná snaha něco dokázat, žádné tempo z porna. Jen tichá přesnost, jako by si mě četl. Nikdo nerozuměl mojí kundě tak jako on.

Stačilo, aby se mě letmo dotknul a už jsem tekla. Nemusel se snažit, ani stihnout roztáhnout pysky. Stačilo jemné políbení, jedno kousnutí a já byla v háji. Každý tah měl smysl. Každé přitlačení bylo přesně tam, kde jsem to netušila ani já.

A když jsem mu seděla na obličeji...přísahám, že kdyby mě nebrzdil, udusila bych ho. Nedokázala jsem přestat. Bylo v tom něco zvířecího. Neukojitelného. Tlačila jsem se na něj, cítila jeho dech. Jeho jazyk, co klouzal, střídal tlak. A když mi ho vrazil dovnitř, až úplně do dírky, mohla jsem se posrat blahy.

Nevím, co to bylo. Alchymie? Náhoda? Nějaký neviditelný drát mezi námi? Do dneška to nechápu. S jinými to možná i bylo hezčí, bouřlivější, nebo romantičtější. Ale jenom s ním jsem zažila to úplné zmizení, kdy se tělo rozpadne a hlava se vypne jak světlo. Po každém orgasmu s ním jsem se bůhví proč musela smát jako blázen.

Kolikrát jsem nad tím přemýšlela. Co to vlastně bylo. Jestli jeho rty nebo zuby. Ten způsob, jak se dokázal přisát, chytit mě za pysky, jak přesně věděl, kde zůstat. Nebo ten jazyk, co se nehýbal naslepo, ale s jistotou. Možná to bylo tím, jak mi voněl. Ta směs parfémů, kůže, potu a něčeho, co bylo prostě jeho. Možná tím, že jsem mu věřila. Úplně. S ním jsem mohla být přesně taková, jaká jsem. Žádné divadlo, naprostá uvolněnost.

A možná to bylo i tím, kolik měl žen. Kolik těl už poznal, kolik chutí ochutnal, kolik reakcí viděl. Bylo z něj cítit, že ho ženské tělo nepřekvapuje, že ho baví. Zná ho. Že ho má rád, ne jako trofej, ale jako prostor, který chce zkoumat. Nehodnotil. Jen bral, dával, ochutnával. Vedl. Oddaloval a občas mě trochu týral. A já mu to dovolila. Protože jsem věděla, že ví, co dělá. Celé tělo bral jako jednu velkou erotogenní zónu.

S ním jsem zjistila, jaké to je ztratit sebe. Ne metaforicky. Doslova. Když tě někdo mrdá prsty a jazykem tak, že zapomeneš, kde jsi, a zůstane jen teplo, vlhkost a zvuk vlastního dechu a tlukot srdce. Když se ti tělo mění v jeden vibrující nerv a mozek je definitivně pryč. Když už nejsi žena. Jen nadržené zvířátko.

A možná právě proto ho mám pořád v hlavě. Ne proto, že byl dokonalý. Ale byl jediný, kdo mi dokázal vypnout hlavu. Kdo umlčel i ten můj přehřátý mozek, co jede na tři směny a analyzuje i orgasmus. Protože jemu jsem se konečně dokázala oddat celá.