Jen ,,chtít" nestačí.

Nevím...občas mám pocit,myslet si, že si příliš stěžujeme a málo bojujeme za to, co chceme.

Chceme najít lásku svého života, ale nechceme riskovat, že nám někdo ublíží. Chybí nám, ale nechceme se ničeho držet..

Naše mobily jsou naše paměť, naše inteligence a náš velký problém... nemůžeme bez nich žít(?).

Chceme nosit podpatky, aniž bychom si zranili nohy. Jíme rychlé občerstvení, máme pomalé trávení, příliš se rozčilujeme,utrácíme více než máme, smějeme se příliš málo a žijeme v krizi(pro některé existenční).

Jsme experti na všechno... ...máme na všechno názory ...příliš moc mluvíme a sotva nasloucháme ...neradi si odpíráme a chceme být šťastní, aniž bychom kdy zažili smutek.

Chceme být milováni tak, jak sami ,,potřebujeme",protože my jsme Ti důležití v celém tom příběhu.

Mluvíme o empatii, ale nikdy se nevcítíme do kůže ostatních... Protože život se žije a vnímá velmi dobře z naší vlastní perspektivy.

Běžíme z jednoho místa na druhé a občas ani nevíme,kam směřujeme.

Nakupujeme, hromadíme a neužíváme si. Chceme být bohatí, aniž bychom museli tvrdě pracovat, chceme si plnit sny a nejsme schopni snít sami pro sebe.

Přestože jsme průměrná společnost,věřím, že stále existují lidé, kteří jsou vděční za to, že mají práci, kteří dokážou vypnout telefony a užít si čas chvilku o samotě nebo rozhovor s přítelem.

Že stále existují lidé, kteří čtou básně, dojímají se a vědí, že některé lásky jsou navždy a že „navždy“ zahrnuje i šedivé dny.