Terapie sexem

Říkala, že je v pohodě. Říkají to všechny ženy, kterým právě někdo převrátil svět naruby. Já jí věřila asi dvě vteřiny. Třetí už si zapalovala cigaretu, i když už před roky přestala kouřit, a s úsměvem tvrdila, že na lásku už sere.

Tentokrát to nebylo o mně. Já abstinuju od jeho přítomnosti. Od pocitu souznění. A pokračuju dál. Existuju. Žiju. Někdy i docela pěkně.

Mimochodem, taky jste se vždycky smály a říkaly si, jak je Carrie ze Sexu ve městě úplně blbá, že furt dává šanci panu Božskému? Jo. Tak už se nesměju.

Jenže teď jsem jen přihlížela tomu, jak se z kamarádky s plánem na rodinu, děti, psa a domek stala žena, která se snaží nezbláznit z ticha po muži, který se „na to necítí“. Léta ji krmil historkami o společné budoucnosti. A když na to konečně přišlo, prostě řekl, že si to rozmyslel.

Jenže ona cítila.

Věřila, že tentokrát už se vesmír unaví z jejího smolného běhu a nechá ji dýchat vedle někoho, kdo zůstane. Že po všech těch slepých uličkách a bolavých koncích konečně našla toho, kdo zůstane. Že se konečně i ona dočká toho zatraceného happy endu.

Stojí teď uprostřed rozbombardovaného života, s rozmazanou řasenkou a s pocitem, že promrdala nejlepší roky. Zrazená. Starší. Zbytečná. Jako hnusná, obstarožní bačkora.

Tak jsem zabalila batoh, přihodila Aperol, rtěnku, šaty, zdravou dávku ironie a vyrazila do Vídně.

Když máš opravdové přátelství, prostě přijedeš. Víš, že občas je potřeba vytáhnout duši z bahna a zalít ji alkoholem a smíchem. Někdy prostě musíš kámošku vytáhnout z postele i z jejího vnitřního hřbitova, kde pohřbila všechno, čemu kdy věřila.

Vídeň byla přesně taková, jak ji miluju. Lehce dekadentní, přepitá kávou, sentimentem a cukrem. Procházely jsme se po památkách, smály se i mlčely, cpaly se dortem a měly v krvi víc kofeinu než červených krvinek. A já ji poslouchala. Bez rad, bez soudů.

„Vylej sebe i duši svou.“ říkám jí a zvedám skleničku. A ona se konečně směje. Takovým tím smíchem, co zní, jako když se po zimě probouzí tráva.

A ona tekla proudem. Zlomená důvěra, iluze o lásce, pocit, že nejlepší roky jsou nenávratně v prdeli. Do toho jí v hlavě pořád dokola hrála ta písnička od Harleje: „Proč pocit mám, že hraju v blbým filmu hlavní roli…“

A ten film fakt jede. Scénář napsal někdo z Marsu, kulisy taky žádná sláva, kamera občas vynechává, kompars stádo volů.

Pak přijde nápad století. „Vyseru se na chlapy!“ prohlásí mezi dvěma loky Aperolu. „Nechám se zbouchnout od svýho ex. Aspoň budu mít dítě.“ Bez jeho vědomí, samozřejmě. Chvíli na ni koukám, mlčím a v hlavě mi běží všechno najednou. Lítost, soucit i chuť se zasmát. Položím skleničku a povídám: „Ty už si se dočista posrala. Hodíme se do gala a půjdeme mezi lidi. Ty potřebuješ zase cítit krev v žilách. A brzdi raději trochu s tím pitím...“

A tak jdeme. Já si přehodím přes tmavě fialové šaty svůj milovaný černý křivák, nazuju kotníkové boty, protože na podpatky už nemám dneska sílu ani kolena. Hodím na pusu rudou rtěnku. Ta barva umí zázraky. V jednu chvíli jsi zdechlina, v druhé femme fatale. Najednou máš pocit, že můžeš dobýt svět, nebo aspoň bar.

A moje víla? Zázračně se proměnila z uplakané trosky v blond divu, co vypadá, jako by se právě utekla z reklamy na dovolenku u moře. Má na sobě bílé minišaty, trochu nepraktické, ale sakra účinné. Křehká, sexy, okatá blondýnka s nohami až do nebe. Nikdo by nepoznal, že je rozbitá.

A já vím, že vytloukat klín klínem je blbost. Že přepít smutek nic neřeší. Ale někdy i ta malá vzpruha stačí. Připomene ti, že dýcháš. Že pořád něco cítíš. Že pro jedno kvítí fakt slunce nesvítí, i když se ti zrovna zdá, že bez něj celý svět ztratil barvy. Někdy i večer v klubu dokáže víc než všechny terapie světa.

Klub. Retro večer. 80’s až 2010. Hudba, kterou jsme kdysi poslouchaly ve sluchátkách, když jsme věřily, že nás čeká velká láska. Kolem samá omladina, ale kupodivu si nepřipadáme staré. Na parketu pár padesátnic, co prožívají svou druhou pubertu, u baru postavají asi taťkové od rodin, co přišli buď zavzpomínat, nebo ulovit mladé maso. A mezi nimi my dvě. A pak se kolem nás vyrojí parta kluků.

Španěl, Ital, Maďar a Slovák. Jo, zní to jako úvod do levného porna nebo reklamy na Erasmus. Všichni studují ve Vídni různé školy, různé fakulty, ale společný obor: ženský a chlast. Prváci, druháci. Ten věk, kdy si myslíš, že svět čeká jenom na tebe. Že můžeš mít všechno a taky že si to všechno zasloužíš. Koukají na nás s tím roztomile sebevědomým výrazem, co mají jen kluci, co ještě netuší, že ženský v našem věku už umí být zatraceně dobré svině.

Španěl a Ital, oba menší, snědí, v bílých tričkách. Jeden kudrnatý, druhý rovný, oba tmavovlasí, tmavookí, těla jak z reklamy na olivový olej. V hlavě jim hned dávám jména Mario a Luigi. Ten Španěl má rty jak Bardotka. Extra plné, lesklé, až mám chuť se zeptat, jestli si dneska chlapi taky nechávají napichovat pusu.

Vedle nich poskakuje potetovaný Maďar v síťovaném tílku, kterému bych tipla úchylku na latex a kouření ptáků.

A pak on. Slovák. Vyšší než jeho kumpáni, a i s tím svým harémem vypadal, jako by utekl z osmdesátek. Z východoněmeckýho porna, konkrétně. Může za to ten knírek. Movember. Jasně, má to smysl a význam, ale ruku na srdce, jedinej chlap, kterému kdy knírek fakt slušel, byl Tom Selleck. A i ten vypadal, jako že ti po sexu opraví potrubí.

On má ale k těm modrým očím a kudrnatým vlasům dost sebedůvěry, že mu to projde. Trochu přechytralej, trochu floutek. A co hůř, umí být fakt vtipnej.

Mám pocit, že nemám dost kyslíku. Na tyhle masový párty jsem si dávno odvykla. Všude pach parfémů, potu a levnýho chlastu, vzduch se dá krájet a já se dusím. Vedro jak v pekle, a k tomu nejsem ani dost opilá, aby mi to bylo jedno. Ale když začne hrát Rock Me Amadeus, pak Dreams a nakonec Real Wild Child, říkám si, že jim to asi za tyhle vypalovačky odpustím.

Hudba je šíleně nahlas, všechno se hýbe. Všude těla, světla, hlasy, vlasy. Víla se během pár minut mění z uplakaný holky v magnet. Bílé minišaty se jí lepí na tělo, látka se jí občas vyhrne, jak se hýbe. Vlasy rozcuchaný, ty její pomněnkové oči rozsvícený, smích hlasitej. Tančí mezi Luigim a Mariem, jak by se narodila na parketu. Jeden jí hladí bok, druhý krk a ona se k nim tiskne.

Je v tom něco dravýho, živýho, trochu nebezpečnýho. Ale krásnýho. Přesně tohle potřebovala. Zase cítit, že žije. Jeden jí líbá rty, druhý krk, a jejich ruce se kolem ní motají jak chobotnice. Evidentně ji to baví.

Možná prostě potřebovala jeden večer, kdy nebude myslet na vztahy ani na to, co se má a nemá.

Večer, kdy místo srdce posloucháš vlastní pičku.

Kdy jsi chvíli ta coura, co myslí jen na šukání, nečeká lásku, jen chce cítit, že existuje. Že se v ní pořád něco hýbe, tepe, hoří. A já se dívám a říkám si, že takhle nějak vypadá zázrak, když se ženská zvedne z popela, i kdyby to mělo trvat jen jeden song.

A já? Já stojím kousek dál se Slováčkem. Kecáme, tančíme, pozorujeme okolní hemžení. Smějeme se tomu, co se děje před náma. Říkám mu, že jestli tohle skončí trojkou, tak to chci rozhodně vidět.

Mrkne na mě. „Len aby si nelutovala.“ řekne tím svým měkkým přízvukem. A mně probleskne hlavou, že možná dneska večer nechci zůstat jen tichý pozorovatel.

Pak se jdeme projít. Město je prázdné, voní po dešti a kebabu. Koupíme si ho, sedneme si na lavičku, jíme a kecáme. Povídáme si o škole, o jídle, o Česku, o Ficovi, o životě i o vztazích a manželství. Blbosti i vážný věci se míchají dohromady, jak to umí jen noc a alkohol v krvi.

Je mi s ním fajn. Přirozeně. Bez křeče. A je mi jasné, že mě chce jen do postele. Ale poprvé po dlouhé době mi to nevadí. Naopak. Lichotí mi to. I od takovýho kuřete. Je prostě hezký vědět, že jsem pořád ve hře.

A v duchu si říkám, že teď už chápu ty pětatřicetiletý chlapy, co jsem kdysi balila já. Jak se mnou na chvíli zapomněli na všechny starosti, manželku, děti, hypotéku i šéfa, co jim pije krev. Jak jsem jim připomněla, že jsou pořád živí, že ještě dokážou chtít a toužit.

Teď jsem v jejich kůži. A rozumím jim. Ono to vážně je milé. Ta pozornost, touha v očích, ta jejich neohrabanost.

Vracíme se do klubu. A tam scéna jak z lowcost porna: moje víla sedí Španělovi obkročmo na klíně a ti dva se líbají, jako by soutěžili, kdo koho sežere zaživa. Španěl jí drtí kozy, ona mu funí do ucha a já vážně přemýšlím, jestli jim mám donést ubrousek, nebo kondom.

Ta holka je k nepoznání. Ještě včera brečela do kapesníku, dneska bych na ni mohla volat vymítače ďábla. A já ji miluju i takhle. Rozbitou, směšnou, ale živou a alespoň chvíli zase šťastnou.

Z repráků začne What Is Love. Slovák mě chytne za boky a přitáhne blíž. Teplé dlaně. Pevné tělo. Ten pohyb má v krvi. A voní. Voní jako někdo, koho chceš.

Tančíme blíž, než bych měla. Cítím jeho stehno, dech, kůži. A je mi to příjemný. Kurva, je.

V hlavě mi blikne varování. Je asi patnáct let mladší, nechceš dělat učitelku ani matraci. Ale v těle je jiný názor. A já si uvědomím, jak strašně mi to chybělo. Ta blízkost, vůně chlapa. Všechno to flirtování, škádlení a napětí.

Asi ve tři ráno se rozhodneme, že už to stačilo. Španěl už má ruce všude a kámošce zjevně navrhuje něco mezi rychlovkou a latinskoamerickým tancem na hajzlech. Já na ni mrknu: „Jdeme, než uděláš nějakou blbost.“

Vyrážíme ven. Oni jdou s námi. Cesta je nekonečná jak telenovela. A to nejen kilometrama. Zastavují se každých pár metrů, vždycky u nějaký zdi, výklenku nebo historické lampy, kde se líbají tak intenzivně, že by UNESCO mělo začít uvažovat o ochraně veřejného prostoru před tělesnými tekutinami.

Ruce všude. Vzdechy. Šeptání ve španělštině. Ona se směje, pak vzdychne, pak si pravděpodobně nechá sáhnout pod šaty. Já dělám, že to nevidím. Dívám se na Vídeň. Vídeň dělá, že to nevidí taky.

Se Slovákem jdeme napřed a děláme, že za náma nejde pár, co si očividně spletl cestu domů s pornocastingem. Mluvíme o Tarantinovi, ale v hlavě nám běží úplně jinej film. A já cítím, že by byl rád, kdybych přestala dělat, že se mě to netýká. Že zpomalím. Nedržím odstup. Dovolím, aby se stalo něco víc. Ale já zatím držím směr. I kabelku. A předstírám, že je to jen další úplně normální noční procházka.

Před domem už byla kosa, ale nám bylo vedro. Ze smíchu, z tance, z chlastu. Španěl měl mojí vílu přilepenou na sobě a já tam zůstala se Slovákem. Dýchal klidně, ale cítila jsem, jak je v napětí. Stáli jsme proti sobě a on se na mě podíval tak, jak se ti dvacetiletí kluci umí dívat, když mají něco v hlavě i v rozkroku. Oči sjely na můj výstřih. V těch fialových šatech jsem si připadala celkem dost sjízdná a on mi to pohledem jen potvrdil. Viděl to. Líbilo se mu to. Chtěl mě.

Natáhl ruku a vzal mě za zápěstí. Palcem mi přejel přes kůži, přes žíly, jako by mě tam chtěl zapnout. Taková kravina a mě totálně oddělalo. Něco mi to připomnělo... Někoho.

Pak si mě přitáhl blíž, ani ne slovy, spíš tělem, tím, jak se nadechl, jak se posunul ke mně. Byla z něj cítit vodka a nějakej sprcháč s citrusem, něco levnýho, ale v ten moment sexy. Ten typ vůně, co ti zůstane v paměti i druhý den.

Usmál se. Krásný zuby. Fakt takový ten úsměv, že mu za něj odpustíš i ten lehce východoněmeckej pornohereckej vibe.

V hlavě mi hrála Dua Lipa, někde z baru v dálce: Need someone to hold me close. Deeper than I've ever known. Whose love feels like a rodeo... A já si v duchu řekla, že ta Vídeň byla fakt dobrý nápad.

Na chvíli se přestaneme smát. Jen se na sebe díváme. Oba víme, že je po srandě. Najednou cítím, jak se ke mně naklání. Pomalu, s tím typickým klučičím nadšením a nadržeností, který se ale tentokrát překvapivě míchá s chlapskou jistotou. Těsně přede mnou se zastaví. Neříká nic. Jen se na mě dívá. Tím pohledem, co tě pomalu rozbalí jako dárek. Zlehka se usměje. Na dvacet fakt slušný výkon. Smekám.

Pak to přijde.

Nejdřív zlehka. Žádné opilecké slintání à la bernardýn, žádné šmejdění jazykem. Ne. Nejdřív jen jemné ochutnání. Pak se trošku vzdálí, jako by čekal odpověď. Oči do mých. Ruce v mých vlasech. A já… no hádej. Přitáhnu si ho zpátky. Ochutnám si ho taky. Pomalu. A jazykem mu přejedu přes ret.

„Poď bližsie.“ sykne, skoro neslyšně, a sevře mě pevněji.

Zatímco moje víla vypadá, že někde o tři metry dál právě dostává výprask mezi stromy (nepátrám, ale slyším to... mlaská to), já mám svoje vlastní představení.

Jeho ruce sjíždějí po zádech až na zadek. Ne nějak prasácky. Ale jako chlap, co si tě prostě chce. Bez výmluv. Tiskne mě na sebe a já to cejtím I přes jeho džíny. Je tvrdý.

Opře mě o studenou stěnu toho vídeňského domu. Mám ramena na omítce, šaty trošku vyhrnutý, stehno jeho rukou přizvednutý. Přidržuje si mě, drží balanc, a já visím mezi jeho tělem a tou starou zdí. Hladí mě.

Zajedu mu rukou pod triko. Hladká kůže, svaly a hřeje jako kamna. „Nikdy jsem nebyla na svalovce...“ řeknu mu potichu, „ale to tvoje břicho má momentálně mé plné uznání.“

Jen se mi podívá do očí, zasměje se. Vedle se ozvou vzdechy. Hned na to se ozve to typické mlasknutí. Mokrý. Vlhký. A pak pleskání. Takový to, co už se nedá zaměnit za nic jiného.

Nakloním se k němu a s úsměvem mu zašeptám do ucha: „Nevím, co tam ten tvuj kámoš kouzlí, ale buď ji u těch popelnic prcá, nebo už jazykem mapuje stěny dělohy.“

Cítím, jak se mu zvedne koutek a pak mi pobaveně zamručí zpátky: „Znie to skôr, ako by ho fajčila... a poctivo.“ Chvilku se odmlčí, pak dodá s tím svým typickým pohodářským klidem: „Nechajme ich. Potrebujú čas... rozlúčiť sa dôkladne. A možno aj ovácie. Aspoň tiché.“

„Takže co navrhuješ?“ šeptnu mu s úsměvem.

„Že sa presunieme… trochu bokom. Aby sme ich nerušili. A aby si si konečne na mňa nasadla.“

Rozesměju se napůl šokem, napůl nadržeností. Mrkne na mě, koutky má pořád nahoru a v očích ten typ chlapskýho pobavení. Přiblížím se trochu blíž k němu a vím, že mu voním, že mě cítí, že si mě už chce ochutnat. On to ví taky.

A pak mi začne líbat krk. Pomalu. Dýchá mi na kůži. Není to žádný lajdácký olíznutí. Je to pečlivé. Cílené. Zavřu oči a zakloním hlavu. Nabízím mu hrdlo. Dobrovolně. Jako zvíře, co se nechce bránit. Tohle mi chybělo. Tohle přesně... To kousnutí do krku.

Jazykem mi přejede po kůži, pak mě jemně kousne pod uchem. Zasténám. Nahlas. A je mi už úplně jedno. Jestli to slyší víla, nebo ten Španěl, nebo klidně i půlka Vídně.

„Vieš, že sa trasieš?“ zamumlá mi do kůže.

Nevím, jestli je to vzrušením, chladem, nebo únavou, ale jo. Třesu se. A jsem mokrá. Už teď.

Přitiskne si mě k sobě. Cítím jeho tělo, každý sval, každej záhyb, každej nádech. Hladí mě přes punčochy, pomalu, po vnitřní straně stehen, jako by věděl, že to je přesně to místo, kde se láme moje obrana... V hlavě mi problikne myšlenka, že přece nebudu Stiflerova máma pro mladý studentíky. Ale pak si řeknu: vem to čert. A líbám ho dál...

...

Zeptal se na číslo. Dala jsem mu ho. Vím, že si nejspíš nikdy nenapíšeme. Ale bylo to milé. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Takové malé drobné připomenutí, že jsem ještě hratelná.

Kámošku jsem nakonec dotáhla do bytu. Rozmazaná rtěnka, vlasy jak po elektrošoku a bílé šaty už notně zaprasené. Nevypadala jako zlomená žena.

Spíš jako divoženka po dlouhé, poctivě prožité noci. Trochu jetá, trochu božská, s jiskrama v očích a úsměvem, kterej by se dal zarámovat. Svalila se do postele, zhluboka vydechla a zasmála se. „Ten Španěl byl tak sexy.“ blábolí. „Ještě chceš všechny chlapy vykastrovat?“ ptám se. „Ani omylem!“ zasmála se a během pár vteřin byla tuhá.

Zhasla jsem lampičku a sedla si k oknu. Nad střechami Vídně jsem si uvědomila, že svět se možná fakt umí srovnat sám. Moje milá víla bude v pořádku. A já? Já taky.

Jo, krapet mě děsí představa znovu se otevřít, cítit, pustit si někoho k tělu… nedej bože zase se seznamovat.

Asi to ještě chvíli potrvá, než se oklepu z toho svého posledního příběhu. Ale vím, že to jednou přejde. Že zítřky budou zas hezký.

A že někdy tě z nich probudí až kluk, který by mohl být tvůj syn, a ty si na chvilku zase připadáš jako sexy samice.

Možná je čas si přiznat, že i ti mladí kluci nám občas dokážou vrátit puls. Že to nikdy nebylo o věku, ale o tom, že se znovu nadechneš. A že to, co jsme kdysi dávaly čtyřicátníkům, teď klidně můžou dát oni nám...