Co bude dál

Když se ohlédnu na poslední měsíce, mám pocit, že mě má život na vodítku, které jsem nechtěl. A ještě ke všemu je to růžové vodítko, ten druh, u kterýho máš chuť kopnout realitu do ksichtu.

Napsal jsem pár povídek. Některé byly dobré, některé byly jen přechlastaný halucinace, ale všechny měli jedno společné. Nakonec jsem je nikam nedal. Měl jsem je připravené sem, jako vždycky. Ale nakonec skončily v šuplíku vedle starých účtů a neotevřených dopisů od minulosti. Napsal jsem pár blogů. Hodili by se sem přesně. Ale ne. Nedám vám všechno. Něco si nechám, ať máte možnost si mě domyslet.

Piju míň. To je skoro pozitivní zpráva, kdybych to nebyl já. Každý den vystřídalo párkrát týdně. Piju, když píšu. Jako kdyby moje kreativita byla unavená stará děvka, která potřebuje panáka, aby byla ochotná znovu vlézt na dalšího zákazníka. A se sexem jsem dopadl podobně. Dřív stačilo, aby mi holka řekla ahoj a já už se ptal, jestli chce kávu, postel nebo obojí. Teď bych to chtěl jen s jednou. Aspoň na chvíli. Aspoň si hrát na stabilitu, než mě život zase kopne do koulí. Jenže každá chce něco víc. A ja jsem typ, který když vidí očekávání, automaticky hledá únikovou cestu. Možná mě zatím nebouchla přes srdce tak, aby se mi posunul rytmus. Možná jsem srab. A možná jsem už jen unavenej z toho věčnýho rozbíjení životů, který ani nejsou moje.

A teď přichází ta část, kde někteří vytáhnou kapesníčky a řeknou, že je to pláč roku. Ale já to nazvu jinak. Tohle je jen čistá, studená pravda. Ta, co pálí víc než whiskey na prázdnej žaludek. Dozvěděl jsem se, že Ona byla těhotná a přišlo o to. Ne semnou. S tím novým. A víš co je na tom nejlepší? Ani jedna část toho příběhu není pro mě. Není o mně. Není to moje tragédie, moje dítě, moje naděje. A přesto to bolí jak nůž mezi žebra. Nejdřív mi jí bylo líto. Upřímně. Je to něco, co si nezaslouží žádná ženská.

Ale hned za tím přišla druhá myšlenka. Ta studená, cynická. Ta, která říká pravdu bez servítek. Tohle je hranice, přes kterou se nepřeleze. Ani já. Ne po tom všem. Napsal jsem jí, že bude lepší, když se neuvidíme. A ona napsala sloh o tom, že mě chce dál vídat. Že jsem jí to slíbil. A já? Jako správný srab jsem tu zprávu smazal a nic neodepsal. Ne protože jsem ji chtěl ranit. Ale protože některé věci musí skončit tak tvrdě, aby se člověk přestal ohlížet.

Pár dní jsem byl v klidu. A pak přišla rána reality přes držku obuškem.

Šel jsem na hrob nejlepšího kamaráda. Po měsících tam doplnili jeho jméno. A jestli chceš vědět jaký je to pocit… …je to, jako by ti někdo ukázal zrcadlo, ve kterém jsi o deset let starší, stokrát unavenější a bez dvou nejbližších lidí, který jsi kdy měl. Ten den jsem pochopil dvě jednoduchý věci. Ona se nevrátí. A on taky ne. Tahle kombinace tě zlomí jinak. Ne dramaticky. Ale tak, že večer sedíš s holkou, směješ se, vyspíte se spolu a všechno je hezký… a přitom víš, že uvnitř tebe leží prázdnota, která se nedá zalít whiskey ani teplem cizího těla.

Další den jsem pil. Zkusil jsem psát. Byly to blbosti. Věty bez rytmu, bez hněvu, bez duše. Jen zvuk, žádná melodie. Po několika dnech chlastání jsem se naštval. Na sebe, na svět, na všechno. Vzal jsem kostru románu, kterou jsem psal měsíce, roztrhal ji a hodil do koše. Ne proto, že byla špatná. Ale proto, že už jsem v ní nebyl já.

Začal jsem psát znovu. Od nuly. Bez plánu. Bez cesty. Jen s vědomím, že tentokrát to musí bolet, aby to stálo za to. A v ten den… v ten zasraný den, kdy jsem si řekl, že začínám znovu… se mi ozvala holka, o kterou jsem dřív stál. Jak kdyby vesmír řekl, “Tak jo, kámo. Zmlátil jsem tě dost. Teď se ukaž”.

A co bude dál? Nevím. Možná nic. Možná všechno. Možná další katastrofa, ze které bude další kapitola. Ale jdu dál. Ne protože mám naději. Ale protože už mě nebaví stagnovat ve vlastní bolesti.

A jestli mě to jednou zabije? Dobře. Snad o tom stihnu předtím napsat.